Vycházka kolem Vltavy

Konečně dalo po dlouhé době o sobě slunce vědět, a tak mě to vyhnalo ven, na krátkou vycházku s foťákem.

Kolem Vltavy

Lanpárty v Dražicích

Před skoro měsícem jsme se po delší době opět sešli na víkendovém skoro nonstopu v hraní počítačových her. Abych si druhý den v sobotu trochu odpočinul, šli jsme s kamarádem omrknout nedaleký hrad který nese stejný název jako obec pod ním. Počasí se k nám zachovalo pěkně macešsky, bylo kouřmo, slunce se za celou dobu neukázalo a fotky podle toho vypadají. V počítači s tím už žádné zázraky nevytvořím, tedy pokud se chci držet dokumentárního zobrazení.

Hrad Dražice

Jizerské hory a Liberec

Když u nás začínalo inverzní počasí, což znamená zhruba před měsícem, napadlo mě podívat se někam do přírody. Někam, kde bude svítit slunce a budou tam lesy. Tou dobou už jsem bydlel v Praze a tak bylo víc možností. Hlavou mi prolétl nápad, zajet na jeden den do Jizerek. Bylo to výhodné hned z několika důvodů. Samotnému se mi nechtělo tahat auto, do Liberce jede z Černého mostu přímý autobus od Student Agency který je v cíli za hodinu a čtvrt, co víc si přát. Jen bylo potřeba obstarat místenku, nejlépe i na zpáteční cestu. Zaplatil jsem přes internet kartou, vytiskl jízdenku a v sobotu v 7 hodin ráno si to autobus s mojí maličkostí šinul směrem na sever. Neodpustím si pár slov k cestování. Nejdříve mě překvapila usměvavá slečna poletující celou dobu kolem cestujících, jakési povzbuzovadlo, u mě horká čokoláda, bylo v ceně jízdenky a ještě jsme mohli sledovat film, tuším že Teorii velkého třesku. A málem bych zapoměl na bezplatné zapůjčení různého čtiva. Na takový komfort nejsem od Čsad zvyklý, takže to byl pro mě mírný šok.

Něco po osmé nás uvítal Liberec a od autobusového nádraží jsem si to kráčel téměř liduprázdným městem na sever vstříc horám. Tenhle výšlap jsem kromě dopravy nijak neplánoval, šel jsem, jak se říká na zdař bůh. Po více než hodině chůze stále po asfaltu už se mi město začalo zajídat, ale stále nekončilo. První postřeh, Liberec je strašně roztahaný, příště je více než vhodné jezdit MHD.

První chabý náznak divočiny byl u kostela Panny Marie U Obrázku. Tam jsem také poprvé objevil turistickou značku modré barvy. Dál se šlo sice pořád po asfaltu, ale už ne rušnou periferií. Cesta vedla z kopce do kopce. Při pochodu jsem s nelibostí zjistil, že letní forma z Beskyd je fuč. Nohy mi prostě netáhly jak bych si představoval.


Doklopýtal jsem na rozcestí modré a zelené s tím, že bych mohl dojít do Chrastavy.Cesta vedla přes obec Radčice, ale bylo to pořád po asfaltu a ještě ke všenu z kopce a blbým směrem. Někde před Krásnou Studánkou mi došla trpělivost, udělal jsem čelem vzad a vrátil se zpátky na rozcestí. Bylo načase vykoumat kam se vrtnu. Mapy nemaje, po občerstvení vedly mé kroky k dalšímu rozcestí, které neslo zajímavé jméno Pod Dračím vrchem. Ten jsem si nemohl nechat ujít a proto vzhůru na skálu. Z ní byl super rozhled, ale dost foukalo. Hrál jsem si s nápadem dojít k přehradě Fojtka, ale bylo by to naknop a nechtělo se mi dobíhat bus. Tak snad příště. Ocitl jsem se znovu u dračího rozcestí a hloubal kudy dál. Pod rozcestníkem byla nějaká minimapka. Podle ní se dalo napojit na žlutou turistickou a vrátit se sem jinou cestou. Přes les se šlo dobře, ale v údolí začalo přituhovat, na trávě byla občas vidět jinovatka. V pohodě jsem vykrtkoval na cestě, no byla to spíš úzká silnice, takže zase asfalt. Po chvíli se přede mnou objevilo rozcestí Pod Javorovým vrchem a bylo možné vidět směrovku Liberec, stále po žluté. Super, nemusím se vracet a je to i blíž, začínaly mě totiž bolet nohy. Pohorky si s asfaltem zkrátka nerozumí. Asfalt postupně mizel, ale vypadalo to, že cesta vede jako v pohádce, přes snad sedmero kopců. Jak člověk vydusal jeden, hned se šlo dolů a před ním stál další. Nakonec jsem dopajdal k rozhledně Liberecká výšina. Byla zavřená, zrovna se opravovala. Smůla, akorát bylo pěkné měkké světlo na focení. To už jsem byl docela utahaný a ještě jako na potvoru se mi ztratila turistická značka, asi následkem stavebních prací na rozhledně. Vzal jsem to po silnici dolů. Trochu mě uklidňoval přibývající zvuk města a lidé s rodinami a nejrůznějšími mazlíčky. Jedněch jsem se pro jistotu zeptal kudy tudy do Liberce. Jaké bylo mé zjištění, že se nacházím vlastně už v Liberci.


Po nalezení nejbližší autobusové zastávky, bylo mým úmyslem se svézt. Ale ouha, bus jel až za víc jak půl hodiny. Řek jsem si, trochu se projdu, po cestě ho někde stihnu. A prošel se až k autobusáku. K odjezdu zbývala necelá hodina, o svůj přísun se hlásil také žaludek, proto mě blízká restaurace jménem Kozlovna nemusela dlouho přemlouvat. Uvnitř hrál personál přesilovku, ale slečna co obsluhovala byla příjemná. Nechtěl jsem experimentovat, byť na jídelním lístku se holedbali, že vaří pouze z kvalitních domácích surovin a kdesi, cosi. Odnesl to guláš a pivko. K tomu jen krátce. Knedlíky kupované a vlastní guláš vlažný. Kuchař se servírkou seděli v restauraci hned vedle, kouřili a popíjeli. Začalo mi svítat, proč tam není nabito.


Autobus jel na čas, usadil jsem se do pohodlných sedaček a měl co dělat abych nadobro neusnul. Ani se mi v Praze z busu nechtělo :-)

Podzimní Liberec

Podzimní Mělník

Konečně jsem se dostal ke zpracování fotek z tou dobou ještě prosluněného Mělníka. nebudu napínat, několik fotek je jako obvykle dole, ve snímku s odkazem.
Pro upřesnění, vše je foceno pevnou 50, nechtělo se mi tahat byť na krátnou vycházku s psounem celý batoh.

Podzimní Mělník

HC Junior Mělník - HC Zlonice

Na hokej jsem se chystal už delší dobu a z mnoha důvodů mi do toho vždy něco vlezlo. Až minulou neděli se to povedlo. Chtěl jsem si zkusit především focení v hale za umělého osvětlení.  Bylo mi jasné, že světla nebude mnoho a tak už doma jako příprava předcházelo nasazení světelné pevné dvoustovky.

U pokladny mě překvapila cena vstupenky, ta byla víc než lidová v podobě 30 korun českých a prodávala je komunikativní starší paní, která mi ještě navrch dala vytisknutý zpravodaj. Na zápas jsem přišel krátce po jeho začátku, ale díváků bylo lidově řečeno pět a půl, byť šlo o domácí klání.

Co se týká focení, předpoklady nezklamaly. Světla bylo o chlup víc než na ploché dráze, ale i tak nic moc. Rovnou jsem nastavil iso na 800 a bylo to nezbytné minimum, co se dalo udržet z ruky. Zápas to byl zajímavý, padalo hodně gólů a pořád bylo na co se dívat. Potvrdilo se, že hokej patří k nejrychlejším kolektivním sportům. Sledovat puk hledáčkem skoro nešlo, na řadu přišla to intuice. Když se schylovalo k zajímavé akci, snažil jsem se být připravený. Dost mě limitovalo pevné sklo, na focení v místě kde jsem stál bylo mnohdy dlouhé, a u vzdálenější brány se daly fotografovat jen skupinky. Jako na potvoru domácí táhli většinu útoků po levém křídle, což bylo na mé straně. Musel bych fotit jednak přes plexi a také vyměnit objektiv, a tak bych přišel o možnost fotit události jinde. Ve druhé třetině jsem si proto stoupnul co nejblíž půlící čáře a co nejdál od ledu, abych tohle alespoň trochu kompenzoval. Předpoklad se ukázal jako správný, ale i tak se ne všechno podařilo vyfotit.

Na tribuně jsem potkal člověka s nějakým ultrazoomem na krku, docela by mě zajímalo, jaké fotky pořídil. Mě se zdálo, že se svou výbavou jsem na hranici možností.

HC Junior Mělník - HC Zlonice

Arnošt s kostí

Při úklidu nezpracovaných fotek jsem zakopl o snímky našeho psouna, zápasícího s kostí od kotlety. Tou dobou tuším že byl novým přírůstkem ve fotovýbavě zánovní objektiv Canon EF 200/2.8 L, a tak jsem fotil téměř vše co se mihlo kolem, Arnošta nevyjímaje. Ze smršti fotek (můžeme děkovat za digitál) jsem jich vybral jen pár a pokusil se vytvořit krátkou reportáž :-)

Arnošt s kostí

6. MČR dračích lodí - d´Račice 2011

Minulý víkend se v Račicích opět pádlovalo, tentokrát to měly na svědomí dračí lodě. S kamarádem a jeho synkem jsme dorazili dost pozdě, slunce se začínalo povážlivě sklánět k obzoru. Na prvních fotkách jde vypozorovat, jak světlo od zapadajícího slunce dopadá téměř rovnoběžně s hladinou a nejen tváře závodníků se barví do zajímavých odstínů. Vyvážení bílé jsem nechal na automatice, alespoň to je autentické. Od chvíle, kdy se slunce schovalo za horizont začaly potíže se světlem. Iso se nezadržitelně šplhalo do nepříjemných výšin a pevnou 200 jsem raději vůbec neclonil a raději zůstal na f/2.8. I tak se ne všechno povedlo. Na telekonvertor s dvojnásobným přiblížením jsem mohl rovnou zapomenout, protože bych se dostal na minimální clonu f/5.6 a to už bylo nepoužitelné. Co se týká citlivosti, při iso 400 se dá vyrobit ještě slušná fotka, ale u vyšších hodnot už je znát šum, nebo ztratíte detaily, prostě něco za něco. Když focení dračích lodí porovnám s nedávnou plochou dráhou, byla to procházka růžovou zahradou.

6. MČR dračích lodí - d´Račice 2011

Plochá dráha, Extraliga - Finále

Ve středu na státní svátek se jel ve Mšeně závod na ploché dráze. Bylo to pro mě něco nového a docela jsem se těšil. Kolem závodního oválu postávaly davy lidí, až jsem se bál o místo na focení. Obava se naštěstí ukázala jako zbytečná a u hrazení se dalo v pohodě fotit. První nepříjemností se staly odlétávající hrudky od projíždějících motorek, které skrápěly diváky v zatáčkách . Neměl jsem strach ani tak o sebe, i když některé docela štípaly, jako o foťák a hlavně objektiv. Fotografové od novin si v klidu fotili na vnitřní ploše. Začínalo se závodit krátce po šesté, což znamenalo že za slabou hodinu se začínalo stmívat. Potom se odehrálo to pravé trápení. Abych dostal čas uzávěrky na alespoň trochu přijatelnou úroveň, bylo potřeba stále zvyšovat iso, a to až k nejvyšším hodnotám. Fotil jsem hlavně s pevným 200 mm sklem se slušnou světelností 2.8 a ani tak se při umělém osvětlení dráby nedostal na čas alespoň 1/100. Má rozmrzelost byla čím dál větší, nezbývalo než se pokoušet o panning. Malou útěchou mi bylo, že i profesionální fotografové to většinou také zabalili.

Plochá dráha Mšeno - mistrovství ČR družstev

Mistrovství ČR družstev a finále poháru ČR ve veslování - Račice

Po sobotním výletě za motorovými čluny byla v plánu nedělní výprava do Račic na kanál za veslováním. Počasí se vydařilo, na skoro bezmračné obloze doslova zářilo slunce. Na místo jsem se dostal až odpoledne, a abych nemusel kanál obcházet pěšky při hledání dobrého místa na focení, ocitla se v kufru auta kromě batohu s foťákem také koloběžka. Trať má na délku přes dva kilometry a ukázalo se to jako opravdu dobrý nápad. Mohl jsem se celkem rychle přesouvat z místa na místo a i s proplétáním mezi lidmi nebyl problém jako kdybych jel na kole.

Přípravy na samotné focení se blížily nule, jednak jsem neplánoval se v Račicích moc zdržovat, především mě pořád trápily zanícené dutiny a na sluníčku mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Spíš jsem to vzal jako foto trénink, abych nevyšel ze cviku a také se mi nechtělo být za tak pěkného počasí doma.

Jednotlivé jízdy se jely doslova jedna za druhou, takže stále bylo na co koukat a hlavně fotit. Pro zachycení detailů mi má pevná 200 nestačila a tak přišel na řadu telekonvertor. Od začátku z něj mám smíšené pocity. Sice prodlouží ohniskovou vzdálenost 2x, ale za cenu ztráty detailů. Možná jsem jen rozmazlený úžasnou kresbou pevného skla. Bylo to mé první focení veslování a odnesl jsem si několik postřehů. Jednak mě překvapilo, že kormidelníci používají mikrofon a v lodích jsou reproduktory. Když kolem vás taková loď, no vlastně skif propluje, je to jako kdyby měli na palubě moderátora. To na cestě podél trati většinou jede převážně na kolech nesourodý chumel lidí, kteří z plných plic povzbuzují, radí, nadávají, takže o zábavu není nouze. Každopádně jsem na kanále v Račicích strávil víc času, než bylo v plánu a rozhodně toho nelituji.

Veslování

Závody motorových člunů - Nelahozeves

V sobotu se závodilo na motorových člunech v Marině Vltava. Po delší době jsem měl volno, Nelahozeves není daleko, počasí bylo dobré a tak se jelo. Přijeli jsme, dost brzo, první rozjížďky ještě ani nezačaly a tak byl čas na obhlídku míst vhodných k focení. Jak čas ubíhal líně jako proud Vltavy, začaly se na trať pouštět první plavidla aby zahřály motory na tu správnou teplotu. Nejdřív jsem fotil z dlouhého mola, abych byl co nejblíž hladině, ale po projetí člunů ukrutnou rychlostí se molo pokaždé slušně rozkývalo pod přívaly vln. Druhým stanovištěm byl prostor startu, kde se dala pěkně nafotit při rozjíždění počáteční téměř kolmá poloha některých závodních strojů. Nakonec jsem zkusil focení ze shora od restaurace. Hrdinou dne se nakonec stal pán s katamaranem, který zabodoval ani tak ne rychlostí svého stroje, jako statečností. Vedle super rychlých strojů to vypadalo, že pluje na výlet a zaslouženě sklidil největší potlesk :-)  Co mě zarazilo, ve vší té vřavě silných motorů doslova flegmaticky plavaly kachny. Po projetí člunů to s nimi na hladině slušně házelo a oni se nenamáhaly ani přelétnout o kus dál.

Motorové čluny

Klatovy

Z víkendové akce na chatě u kolegyně na téměř samotě u Klatov nakonec vylezly jen dvě panoramata. Foceno je to na louce nad obcí Dlažov. Ostatní fota jsou momentky, což je jaksi soukromá záležitost.

Aktualizace: Domluvil jsem svolení k publikování ještě dalších dvou panoramat z místa, kde jsme pobývali.

Klatovy

Štramberk

Poslední fotografickou úrodou z dovolené jsou snímky ze Štramberka. Jedná se o obec se stejnojmenným hradem. Při proplétání se úzkými uličkami se mi podařilo dostat se na jakési parkoviště vysoko nad městečkem. Hned vedle se nachází arboretum a za ním Kamenářka. Bylo dost času, krásné počasí, proto jsem nezaváhal k procházce. Mé očekávání bylo něco podstatně menšího. Než to všechno člověk v klidu proleze, nějakou chvíli to potrvá. Dokonce jsem vynechal rozhlednu, co byla poblíž. Při doslova romantickém procházení čas letí jako splašená herka. Ani mi to nepřišlo a na prohlídku hradu ho nezbývalo tolik, kolik bych si představoval. Při pohledu na doslova davy turistů směřujících k náměstí jsem nechtěl riskovat "botičku" od městských četníků a tak auto zůstalo na kraji obce. Následoval sprint k "Trúbě" což je hradní věž a propletení mezi lidmi na náměstí, kde se konaly jakési slavnosti. Na skoro každém rohu prodávali místní specialitu "Štramberské uši". Hezkou staročeštinou sepsanou pověst o uších najdete třeba tady. U hradu bylo už jen pár výcvaků a zpátky do Valmezu.

Štramberk

Výstup na Radhošť

Další den jsem měl naplánované setkání se spolužákem z průmyslovky v Kolibě mezi Rožnovem a Frenštátem. Při pohledu na mapu mě napadlo si výlet užít i jinak. Přijedu o trochu dřív a pokořím Radhošť. Je to od hlavní silnice po modré turistické jen něco kolem 5 kilometrů na vrchol, takže pohoda.

Hledání té správné koliby mi zabralo něco času, a tak skoro veškerá časová rezerva byla fuč. Začal jsem se drát rychlým krokem do kopců. Po nějakém čase se mi ztratila značka. Nastala chvíle zmateného pobíhání po cestách, kterých bylo celkem dost. Čas mě začal tlačit a nebyl prostor na experimenty. Chtě nechtě vrátil jsem se zátky dolů skoro až k parkovišti. Tam mě přivítal zarostlý a napůl vyvrácený rozcestník. Z kopce přes louku se ke mě řítila skupina uřícených turistů. Pro jistotu jsem se zeptal na cestu a znovu se vydal nahoru, tentokrát už správnou cestou.

Času tou dobou už nebylo nazbyt a cesta vedla do pořádného krpálu. Někde v půlce trasy už nebylo pochyb, začala mě dohánět bouřka. Zkusil jsem přidat ještě trochu do kroku ve snaze nezmoknout než vylezu na Radhošť. Sice jsem měl s sebou pončo, ale nechtělo se ni lézt do kopce v tom igelitu. Už tak ze mě pěkně lil pot.

Vrchol jsem dobyl v celkem slušném čase a pořídil pár záběrů. Dole pod horou bylo zataženo, všechno se utápělo v mlze, po obloze se převalovaly mraky, místy trochu krápalo. Zkrátka na focení nic příjemného. Co čert nechtěl, po cestě dolů se začalo dělat hezky. Na návrat už ale nebyl jednak morál a ani čas. Dolů jsem seběhl také celkem rychle, ani s tím pospícháním to nemuselo být tak horké, kamarád měl půl hodiny zpoždění :-)

Výstup na Radhošť

Bystřička, výšlap po okolí

Následující den se hned po ránu udělalo pěkné počasí a tím pádem by mě na chatě neudrželi ani ve svěrací kazajce. Nechtělo se mi nikam složitě jezdit, parkovat, proplétat se mezi nervózními turisty, zatoužil jsem po samotě a klidu lesa.

Nebylo nic lehčího než vzít na záda batoh s fotovýbavou, nazout na nohy pohorky a vydat se kousek nad chatu kde jsem to už znal a pokračovat po modré směrem k přehradě. U ní mě čekala v hospůdce U Mokrošů "Kyselica". Ne, není to žádná kyselá ženská, tak se jmenuje výborná polévka, podobná v Čechách známé zelňačce.

Po posilnění mě zlákaly kopce na druhé straně Bystřičky, vypadalo to na putování po červené turistické značce. Původně bylo mým cílem dojít do Valmezu a zpátky, ale když jsem se podíval kolik je hodin, rychle mě to přešlo. Jako náhradní varianta se zdálo být dobré putovat od rozcestí na Malé Lhotě dále po modré, po hřebenech kopců, a potom v příhodném místě sejít do údolí a zpátky na chatu.

Slunce svítilo jako divé a já truhlík si s sebou vzal jen necelý litr vody, který začínal rychle mizel. Naštěstí jsem nebyl daleko od chaty, vlastně jen na protilehlém kopci i když kolem 600 metrů nad mořem. Od Medůvky mé kroky vedly po neznačené lesní pěšině dolů do údolí, aby po chvíli neomylně zbloudily. Po poradě s mapou a GPS se dalo celkem spolehlivě vytušit, že jdu sice správně z kopce dolů ale špatnou cestou. Po nějakém tom pobíhání po lese jako zmatený druid se mi podařilo najít jakousi pěšinu a tou se dostat na správnou cestu, i když o hezký kus níže. Další putování se už obešlo bez dramat.

Na chatu jsem došel v celkem dobrém čase, ale znavený a žíznivý. Holt středočech není zvyklý chodit po horách. Snad se fotky budou alespoň trochu líbit.

PS: Poslední dva snímky jsou foceny z okna chaty při západu slunce.

Výlet kolem Bystřičky

Bystřička po ránu

Během mého pobývání na téměř samotě v kopcích se mi v hlavě vyklubal nápad pořídit nějaké fotografie při východu slunce. I když jsem většinou chodil spát tak říkajíc se slepicemi, přece jen když se v takové pustině setmí, je opravdu tma a není co dělat. Na televizi se mi koukat nechtělo a tak jsem nařídil budík na šestou a šel chrnět.

Po nedobrovolném probuzení se mi stejně z postele moc nechtělo, ale nakonec fotografická touha zvítězila, byť těsně :-) Následovala lehčí hygiena, převážně na probuzení, pidi snídaně a šlo se. Už z předchozích dnů jsem měl vytypovaná místa odkud se dá fotit, a tak nebylo moc co řešit. Jen mě mrzí, že jsem nestihl vyčištění čipu zrcadlovky před dovolenou.

Bystřička po ránu

Valašské muzeum v přírodě

Druhý den dovolené na Valašsku jsme po doporučení věnovali prohlídce skanzenu. Nejdříve jsme se podívali do "Dřevěného městečka". Tam nám počasí zase tolik nepřálo, bylo většinou zataženo a díky tomu se mohou zdát snímky jaksi ploché, i když jsem se snažil o nějaké to vylepšení. V místní hospůdce, která fungovala jsme ochutnali pohanku. Osobně na luštěniny moc nejsem, ale jelikož tam byl špek, nebylo to tak špatné :-) Také pohanku dělají na sladko, s trnkami (pro Čechy švestky).

Po městečku odnesla naší návštěvu "Mlýnská dolina". To se mi dost líbilo. Je to ukázka řemeslných staveb a jak už je podle názvu zřejmé, šlo hlavně o mlýn, kovárnu, pilu a lisovnu na lněný olej. Prohlídka se děje s průvodcem a dokonce uvidíte stroje v provozu.

Nakonec jsme vzali ztečí "Valašskou dědinu". To už slunce pálilo jako divé. Tenhle okruh je dost rozlehlý, doporučuji si na něj vyčlenit dostatek času. Všechno projít jsme samozřejmě nestihli, jednak nás tlačil čas a i únava z chození sem tam se začínala hlásit o slovo.

Výlet to byl zajímavý, rozhodně je v městečku na co se koukat. Kdo by toužil po více informacích, zdroj je například tady: http://www.vmp.cz/

Valašské muzeum v přírodě

Dovolená ve Valmezu I. Štípa u Zlína

Na začátku krátkého psaní a především fotografií z dovolené ve Valašském Meziříčí (Valmezu) na rozcvičku přináším několik snímků farnosti Štípa u Zlína. Pro mě to byl neplánovaný výlet, známý potřeboval cosi vyřídit ve Zlíně a při cestě zpátky jsme se zastavili právě tady. Bylo pěkné počasí a tak proč si trochu nezafotit. Pro více informací stačí do internetového prohlížeče zadat http://www.stipa.cz/

Štípa u Zlína

Křivoklát a okolí

 

Ještě než  vystavím ukořistěné fotky z Beskyd, splácím jeden renonc v podobě zapomenutých snímků z vandrování po Křivoklátsku. Počasí opět nezklamalo a deště jsme si i tentokrát užili dosytosti. Fotky najdete na známém odkazu.

Vandr Křivoklátsko

Mělník ve dne

Právě zpracovávám několik set fotografií z týdenní dovolené v Beskydech, což mi zabere nějakou dobu a tak pro zkrácení "jistě netrpělivého" :-) čekání na nový příspěvek dávám v šanc nějaké fotky mého rodného města, pořízené během srpna.

Mělník za dne

Večerní Mělník

Konečně jsem se dostal ke zpracování fotek ze začátku srpna. V podvečer bylo mým úmyslem vyfotit měsíc v úplňku nad mým rodným městem. Měsíc bohužel vyšel dost pozdě a už se mi nechtělo čekat, tak vzniklo těchto několik fotek jako útěcha. Místo pořízení, Polabská cyklostezka.

Mělník večerní

RawTherapee 3.0.0

Ti kdož používají ke zpracování surových dat ze svých fotoaparátů teď už svobodný program RawTherapee mohou jásat. Před nedávnem vyšla stabilní verze 3.0.0. Jen pro úplnost dodávám, že od minulého roku jsou k programu k dispozici zdrojové kódy a něco mi říká, že tento, pro mnohé fotografy nepostradatelný prográmek čeká zajímavý osud, myslím že se máme na co těšit.
Jen mě mrzí jedna věc. Rád bych autorovi/autorům přispěl na vývoj softwaru, ale pro příspěvky používají systém PayPal kde nemám účet a nechce se mi ho zakládat jen kvůli přispívání.
Tady je odkaz na stránky projektu.

Černobílý portrét

Nadpis by se také mohl jmenovat, první vážnější focení portrétu. A bylo to zatím nejtěžší, co jsem kdy dělal. Samotné focení probíhalo celkem bez problému, tedy když pominu neustálé pobíhání od blesku k blesku a seřizování intenzity osvětlení. Také absence pozadí byl trochu problém, ale řešitelný.. Vrásky na čele mi způsobilo až samotné zpracování. Už to nebylo jen o nějakém ořezu, úpravě expozice, trochou hraní s křivkou a konečné doostření. Ale popořadě.

Technika se kterou fotím je softbox 60 x 60 cm se stojanem a bílý difuzní deštník průměr 90 cm připnutý ke klasickému stativu. Na osvětlení používám trojici blesků. Jednak dva čínské, značky Yongnuo YN460 koupené na Aukru a potom Canon Speedlite 430EX II. Softbox svítil zpředu zleva, deštník zprava. Vzadu za modelkou byl v sáňkách na zemi třetí. Všechno bylo spojené kabely.
Pokoušel jsem se o různou intenzitu osvětlení ze stran a zadní blesk měl nasvěcovat vlasy, aby vynikly.

Po nafocení, které zabralo odhadem něco přes hodinu, jsem se vrhl na zpracování. Tady začalo to pravé peklo. Snímky zpracovávám v programu Rawtherapee, tudíž přímo surová data. Na následné hraní v Gimpu většinou nemám nervy. Pořád se mi nedařilo upravit fotku tak, aby se mi líbila. Největší problém byly detaily na pleti, kterých se nešlo zbavit. To znamená různé pihy, chloupky, póry a jiné. Také vyvážení bílé nebylo ideální a "pleťovka" šla trochu do růžova.

Náhodou mě napadlo vyvolat jeden snímek do černobílé a hned bylo rozhodnuto. Postupně se dočkaly i ostatní fotky takovéto úpravy. Zpracování mi s přestávkami trvalo skoro měsíc. Ne že bych na úpravách seděl denně do noci, spíš jsem nebyl stále spokojený a bylo také potřeba řešit starosti i běžného života.

Jana

České Středohoří

V polovině předminulého týdne se mi hlavou prohnala kacířská myšlenka zavandrovat na pár dní někam blízko domova. Po prohlídce mapy zvítězilo České Středohoří. Nakonec jsme jeli pouze ve dvou, ale vůbec to nevadilo. Ze začátku jsem si hrál s myšlenkou na přibalení zrcadlovky, ale po potěžkání sbaleného batohu mě to rychle přešlo. Všechny fotky tudíž má na svědomí starší kompakt Panasonic FZ8 a je to na fotkách znát. Počasí bylo pro nás už tradiční, většinu času nám propršelo.

Vandr České Středohoří

Dračí lodě GP Litoměřice

V sobotu bylo v Třebouticích, což je jedna vesnice u Litoměřic, k vidění klání dračích lodí. Od rána se počasí nemohlo rozhodnout jestli bude svítit slunce, nebo zaprší. S deštěm se to naštěstí nevyplnilo, ale podmínky pro focení se pořád měnily, prostě klasické polojasno až oblačno.

Závody se jely na 200 a jeden kilometr. Kratší trať byl docela fofr, nebyl čas vymýšlet nějaké skopičiny. Kilometr se jel na dvě kola kolem bójí a to už bylo zajímavější. Při jednom klání lodě dokonce o sebe zavadily a co z toho vzniklo můžete vidět na fotkách.
Taky jsem se pokoušel o jakýsi panning, což u takového sportu dalo hodně zabrat. Jednak lodě přece jen plují o dost pomaleji, než třeba jedou auta a druhak se na lodích všechno hýbá, včetně lodě samotné. Udržet poměrně dlouhý čas z ruky u pevné dvoustovky není žádný med. Abych pořád neskuhral, celkem jsem si zvykl na pevné sklo i za cenu, že se člověk dost naběhá.

Jo a ceny pro vítěze předával Martin Doktor.

DragonBoat Litoměřice

Závod na čtvrt míli

Na konci května se na Mělníku jel závod na čtvrt míli. Akce sama byla ze začátku trochu chaotická. Dozvěděl jsem se o ní z malé upoutávky na Mělníčku, ale žádné webové stránky o závodu se mi nepodařilo nalézt. Nezbylo než doufat, že se celá akce nakonec uskuteční.

Večer předtím sprchlo a ještě v sobotu ráno se po obloze hodily mraky. Na focení žádná sláva. Naštěstí už kolem poledního se ukázalo slunce a odpoledne byl už slušný pařák. Podle jediné informace, co se mi podařilo získat, se mělo závodit na rovince mezi Mělníkem a Liběchovem. Ještě čtvrt hodiny před závodem to nevypadalo na organizování takové akce. To se naštěstí za chvíli změnilo. Zaparkoval jsem auto kousek od startu a celou dobu se motal kolem něj.

Bylo to mé první focení automobilových závodů chvíli trvalo, než jsem se zorientoval. Aby na fotkách auta nevypadala že na silnici parkují, chtělo to do snímků dostat trochu dynamiky. A tak jsem vyzkoušel Panning, hrátky se zoomem při expozici a podobné šílenosti. Dobře o těchto věcech píše na svých stránkách Martin Kozák. Takové techniky nemám ještě vychytané a tak doma při prohlížení fotek jich bylo spousta nepoužitelných. Těch několik, co se mi zdály použitelné najdete v galerii.

Mělnická čtvrtmíle

Dračí lodě ve Štětí

Předminulý víkend se konal kousek od nás ve Štětí závod dračích lodí na Labi. Počasí přálo a tak jsem pobral batoh s fotovýbavou, přítelkyni, pesana a jelo se.

Po marném hledání volného místa k zaparkování, jsme vzali za vděk parkovištěm u místního supermarketu. Po krátké procházce parkem se objevila budova loděnic a už z dálky se dal tušit pěkný mumraj lidí. Několik stánků s občerstvením, pořadatelské místo, dokonce byl k vidění stan s veslovacími trenažery. V tom vedru to připomínalo rafinovanou mučírnu.

Co se týká samotného závodu, utkaly se většinou dvojice lodí a tak se bylo pořád na co dívat. I přes davy lidí, tísnící se různě po břehu se dalo najít slušné místo na focení. Větším problémem, se kterým nešlo příliž co dělat, bylo mírné protisvětlo od slunce a tak se na některých fotkách obličeje utápěly ve stínu.

Na takové akci jsem byl poprvé a co se týká focení, byl to docela fofr. Nezdá se to, ale loď se dá rozjet na poměrně slušnou rychlost, takže kolem vás doslova prosviští. Při absenci telezoomu to bylo pro mě dvojnásob složité. Ale dost řečí, jde se na fotky.

Dragonboat Štětí

KayakCros na Kamenici

Z kraje dubna se sešli vodáci na Jizerské Kamenici ke splutí téhle divoké říčky. Pouštěla se totiž Josefodoská přehrada, takže na řece bylo rušno. Nahoře byly rafty, u Návarova "plasťáci" a dole slalomáři. Vylákal jsem drahou polovičku pod příslibem hezkého nenáročného výletu na čerstvém vzduchu. Pesana ukecávat nebylo třeba.

Při cestě byla na Turnovské dálnici kolem Mladé Boleslavi trochu zácpa, ve Škodovce byl den otevřených dveří. Původně jsme měli za lubem dojet do Plavů, odtud vlakem do Návarova a zpátky k autu dojít podle vody. Kamenice v těch místech je nejhezčí a pěkně divoká. Plán to byl pěkný, ale zhroutil se ještě za jízdy autem. Vyjeli jsme samozřejmě se zpožděním, situace na dálnici tomu taky neprospěla a tudíž bysme nestihli vlak a další jel až za dvě hodiny. A tak jsme jeli rovnou do Návarova. Z mé strany byla trochu obava z parkování, ale to se naštěstí ukázalo jako zbytečné.

Slunce svítilo o sto šet, možná i sedm, i u vody byl hic a na procházku i focení ideální podmínky. Peřej s příznačným názvem "Tobogán" byla kousek po proudu, na níž probíhaly závody KayakCrosu čemuž nešlo odolat. Chvíle na rozkoukání, nalezení místa na focení a hurá k řece. Tady se projevily mezery v mé fotovýbavě. Základní objektiv, v mém případě zastoupený Canon EF 17-40 f/4 byl příliž krátký a pevná "dvoustovka" Canon EF 200 f/2.8 v některých případech zase moc dlouhá. Zkrátka a jednoduše, situace si říkala, ba přímo křičela po telezoomu. Podle hesla "není spatného vybavení, je jen špatných fotografů" jsem se,možná trochu zmateně, jal přelézat skalky u břehu, ve snaze nalézt ideální vzdálenost od peřejí. To se s určitými obtížemi podařilo. Výsledek posuďte sami.

KayakCros Kamenice

Fotobatoh

Po pořízení dalšího objektivu jsem s hrůzou zjistil, že se mi výbavička nevejde do stávající brašny, čímž byla KATA DC-441. Je to dobrá brašna, pro zrcadlovku a dva větší a jeden malý objektiv nebo blesk, s malým příslušenstvím stačila. Když se mé fotografické nádobí rozrostlo ještě o pevnou dvoustovku, bylo načase s tím začít něco dělat.

První dilema bylo rozhodování mezi větší brašnou a klasickým fotobatohem. Kočkopsa v podobě jednopopruhového skorobatohu jsem zavrhl okamžitě. Pro brašnu mluvila její pohotovost a nižší cena, proti její nošení jen přes rameno. Při vzpomínce letního celodenního výletu v Krkonoších a vláčení se s brašnou po horách, kdy mi málem upadlo rameno jsem takovou možnost zavrhnul.

Ještě mě napadlo přece jen si pořídit brašnu a na výlety ji nosit vepředu na břiše, připevněnou na popruhy batohu a na zádech mít klasický batoh. Tím by odpadly nevýhody většiny fotobatohů, málo místa pro osobní věci, typicky svačina, svetr, lahev s vodou a také povětšinou špatně tvarovaná záda takových batohů. Dokonce jsem pár takových systémů uchycení fototechniky viděl na webu. Nakonec bylo i takové řešení mnou zavrhnuté, jednak z vrozené lenosti bastlit popruhy doma na koleně, a pak by se mi asi úplně nezamlouvalo se potit se dvěma batohy jak vzadu na zádech, tak zepředu.

Díky výše probraným úvahám nakonec zvítězila idea klasického fotobatohu, jen se bylo potřeba zamyslet nad velikostí a vnitřním uspořádáním. Notebook sebou moc netahám, takže speciální kapsu na něj jsem si mohl s klidným srdcem odpustit. Navíc, když je notebook hned za zády, udajně se batoh špatně nosí. Dlouho jsem uvažoval o dvoukomorovém baťůžku, spodní část pro fototechniku, vršek pro osobní věci. Do užšího výběru se dosal jednak batoh Naneu Alpha a BagMaster ML014 Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad a spoustě lidí to může vyhovovat. Postupně mi ale na takovém uspořádání začalo vadit víc a víc věcí. Předně, nedá se rozšířit jak část pro fototechniku, tak část pro osobní věci.
U Bagmasteru se batoh "láme" a při nošení stativu to může dělat problém. Taky turistická část je pro mě nesmysně dělena na dvě části, čímž se dál zmenšuje prostor, třeba pro bundu.
U Naneu jsem si nebyl jistý, jestli by se mi do něj vešly všechny moje serepetičky. Jinak se mi jeho vzhled líbil od začátku. Bohužel je docela malý.

Nakonec jsem zavrhnul oba batohy a rozhodl se pro jednokomorový, celý určený pro fototechniku. Po dlouhém bádání se mi do hledáčku dostal batoh LowePro Flipside 400 AW Zaujal mě jak tvarem, tak cenou i uspořádáním. Ale všechno postupně.

Batoh je objemem takovým trochu větším zavazadlem do školy, nebo do práce. Zvolil jsem olivovou barvu místo černé, přijde mi taková kombinace nejen do přírody lepší. Do báglu se leze přes "záda" rozepnutím po obvodu celého batohu, tudíž nehrozí krádež fototechniky od nenechavých rukou. V tlačenici lidí je to opravdu k nezaplacení. Když už jsem zmínil přístupové místo k "nádobíčku", nemusíte se bát, že při každé manipulaci s technikou budete muset batoh sundat ze zad a položit ho na zem. Mrkněte se na video jak se to dělá.

Záda sice disponují bytelnými vycpávkami, jejich rozmístění by však mohlo být lepší, ale není to žádná tragédie. Když to srovnám s jinými fotobatohy, tak je to luxus. Popruhy jsou zastoupeny jednak klasickými (anatomicky tvarovanými), a je tady také bederní a prsní. Posledně jmenovaný bohužel není výškové stavitelný, je napevno přišitý k hlavním popruhům a je to takový střízlík.
Uvnitř batohu je spousta prostoru. Vešlo se mi tam pohodlně úplně všechno a ještě zbylo místo pro drobnosti. Uskladnil jsem tam i takové věci jako nabíječky pro foťák a tužkové baterky, dokonce i sluneční clony. Přihrádky jsou promakaně vyřešené a dokonale mi vyhovují.

Když došlo ke zkoušce uchycení stativu, trochu jsem znervózněl. Co mám zkušenost, batohy, alespoň ty levnější jsou šité většinou pro menší stativy. Což u mého macka může být problém. První zděšení bylo, že se do "kapsičky" co slouží na uchycení stativových noh se ty mé (Stativu) nevejdou, maximálně jedna. Vyřešil jsem to s elegancí soubě vlastní :-) do té pidikapsy zasunul středovou tyč stativu. Asi ve dvou tředinách batohu se nachází stahovací páska. Nechápu proč ji nedělají až úplně nahoře, nebo jednu dole a druhou právě navrchu. Takhle se mi stativ na batohu slušně "bincal" a nohama se nebezpečně přibližoval mým stehnům. Opět přišla chvíle na domácí kreativní tvorbu. Vzal jsem z jiného batohu delší kompresní pásek, ten provléknul madlem na přenášení a upnul jím stativovou hlavu. Tím se stativ krásně vycentroval do svislé polohy. Snad to v terénu nebude zlobit. Někdy si myslím, že výrobci nepřemýšlí nad tím co vyrobí.

Aktualizace 28.5.2011: Větší stativ se dá připevnit jednoduše vrchními kompresními pásky, jelikož jsou na nich chytře umístěné spony. Takže omluva pro LowePro.

Aktualizace 4.1.2012 : Prsní úvazek je výškově nastavitelný! Zjistil jsem to když mi při nějaké manipulaci jeden konec vyjel z jezdce na popruhu a na řadu přišlo dumání co s tím :-)

Fotobatoh LowePro Flipside 400 AW