Následující den se hned po ránu udělalo pěkné počasí a tím pádem by mě na chatě neudrželi ani ve svěrací kazajce. Nechtělo se mi nikam složitě jezdit, parkovat, proplétat se mezi nervózními turisty, zatoužil jsem po samotě a klidu lesa.
Nebylo nic lehčího než vzít na záda batoh s fotovýbavou, nazout na nohy pohorky a vydat se kousek nad chatu kde jsem to už znal a pokračovat po modré směrem k přehradě. U ní mě čekala v hospůdce U Mokrošů "Kyselica". Ne, není to žádná kyselá ženská, tak se jmenuje výborná polévka, podobná v Čechách známé zelňačce.
Po posilnění mě zlákaly kopce na druhé straně Bystřičky, vypadalo to na putování po červené turistické značce. Původně bylo mým cílem dojít do Valmezu a zpátky, ale když jsem se podíval kolik je hodin, rychle mě to přešlo. Jako náhradní varianta se zdálo být dobré putovat od rozcestí na Malé Lhotě dále po modré, po hřebenech kopců, a potom v příhodném místě sejít do údolí a zpátky na chatu.
Slunce svítilo jako divé a já truhlík si s sebou vzal jen necelý litr vody, který začínal rychle mizel. Naštěstí jsem nebyl daleko od chaty, vlastně jen na protilehlém kopci i když kolem 600 metrů nad mořem. Od Medůvky mé kroky vedly po neznačené lesní pěšině dolů do údolí, aby po chvíli neomylně zbloudily. Po poradě s mapou a GPS se dalo celkem spolehlivě vytušit, že jdu sice správně z kopce dolů ale špatnou cestou. Po nějakém tom pobíhání po lese jako zmatený druid se mi podařilo najít jakousi pěšinu a tou se dostat na správnou cestu, i když o hezký kus níže. Další putování se už obešlo bez dramat.
Na chatu jsem došel v celkem dobrém čase, ale znavený a žíznivý. Holt středočech není zvyklý chodit po horách. Snad se fotky budou alespoň trochu líbit.
PS: Poslední dva snímky jsou foceny z okna chaty při západu slunce.
 |
| Výlet kolem Bystřičky |
Žádné komentáře:
Okomentovat