Minulý týden jsme s mou drahou polovičkou strávili na škodovácké chatě v Krkonoších na Rýžovišti a těšili se, že se po delší době podíváme někam do hor, byť Českých. Vzal jsem s sebou i zrcadlovku a tak se můžete podívat jak se co povedlo, nebo nepovedlo :-)
Páteční cesta od nás do Mladé Boleslavi spočívala v mnoho kilometrové objížďce přes Katusice. Po úzkých okresních silnicích nám to zabralo více než hodinu. Naštěstí z Boleslavi už se jelo bez problémů, jen v Železném Brodě byl, tak jako i lodi jarmark, kterým procházela hlavní silnice, ale nic tragického.
Po zaparkování nás čekal výšlap s batohama přes lesík na chatu, která je uprostřed sjezdovky. Přijeli jsme, také díky objížďce mezi posledními a tak už na nás čekal naražený sud pivka. Po večeři a lehké večerní zábavě nás čekal sobotní výlet.
Ten začal chvíli po snídani, před níž jsem se prošel jen tak s foťákem po staré sjezdovce, ve snaze udělat pár snímků Čertovy hory. Jestli se to povedlo, posuďte sami. Při rozhodování co všechno povlečeme s sebou vznikl problém s malým místem v batohu. Nakonec bylo potřeba PETku s vodou vzít do ruky. Poučení pro příště, vzít si s sebou dva batohy, pro každého jeden :-D Měl jsem velkou radost z toho, jak jde provléknout skrz vrchní poutko batohu fotografický stativ a dokonce se tak dá chodit.
Začátek tůry byl u Sporthotelu, kde pro nás začínala žlutá turistická, a to pěkně z čerstva do pořádného kopce směrem na Studenov. Z něj naše kroky mířily už z kopečka stále po žluté, přes vleky z Rokytnice k rozcestníku Liščí díra. Pod ní jsme opustili žlutou na silničce do Vilémova s cílem zkrácení cesty. To už se o slovo hlásil hlad a jako na zavolanou se u hlavní silnice kolem Jizery, na kterou jsme se napojili objevila penzion s otevřenou hospůdkou s názvem Tereza.
Z naší strany nedošlo k zaváhání a za chvíli jsme usedli ve venkovním posezení. Lidí tam moc nebylo, prostě venkovská idylka, to ale brzy skončilo. Po občerstvení, kdy jsem si dal pivko, Jana kofolu a kávu u níž nenašla jak cukr, tak ani mléko jsme zatoužili po něčem k snědku. Číšník nám nabídl také dobroty na grilu. Jana si dala grilované brambory, já krkovici. Co čert nechtěl, mě přinesl jídlo za chvíli, ale na mou polovičku nějak zapomínal. Až za urgenci a jeho nechápavou otázku, cože to vlastně bylo se jal připravovat zmíněné brambory. Do toho pustil do reproduktorů úžasně depresivního Hapku, to asi aby nám spříjemnil u nich strávené chvíle. Na mou otázku ohledně nešťastného výběru hudby číšník odpověděl "To je Hapka, dobrá deprese co?" Neřekl bych že jsme mu nějak překáželi, spíš nás tak nějak nepotřeboval k životu. Jidlo bylo naproti tomu opravdu dobré. Z té hospůdky nám zbyly hodně rozoruplné pocity.
Po odpočinku, nikoli nervovém jsme překročili Jizeru a směřovali k obci Havírna, kde bylo našim cílem se napojit na modrou turistickou značku. Marně jsem doufal, že svlažíme své unavené nohy v řece. Ta byla hluboko pod námi a většinu cesty jsme jí ani neviděli, spíš slyšeli. Zato luxusní cesta vedla skoro pořád po rovině a lesem, kde byl příjemný chládek.
Vyšli jsme z lesa na most v místech, kde se Mumlava vlévá do Jizery. Poblíž, u křižovatky a benzínové pumpy byla resturace. Byl čal na odpočinek a kofolu. Sympatická a výřečná paní co nás obsluhovala nám poradila zkratku na rýžoviště přes les. Trochu jsem se zdráhal jí poslechnout, ale nakonec se ukázalo, že měla pravdu.
Do Harrachova jsme se dostali kolem skokanských můstků a nezbylo nám nic jiného, než ho téměř celý projít. Po příchodu na chatu nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě cedule o nutnosti přeparkování, asi zabíráme parkovací místo hotelu pod námi. Loni s tím nebyl problém, letos ano. Během přeparkování jsme zjistil prázdné kolo u auta. To mi přišlo divné už z toho důvodu, že po příjezdu na hory byly všechny kola v pořádku. Naštěstí měl kamarád malý kompresor do auta a tak bylo kolo a pro všechny případy i rezerva nafouknuty. Kolo nesyčelo a tak jsem tomu dal čas do rána. Pokud bude prázdné, tak jsem na něco vjel. Druhý den, hned po probuzení byla má první cesta k autu. Kolo bylo pořád nafouknuté, takže nám nějaký šikula z hotelu vypustil kolo. To mě dost namíchlo, jen jsem se uklidňoval myšlenkou, že to naštěstí neudělal nožem, nebo hřebíkem. Ale i tak je to sviňárna.
Na neděli bylo v plánu se ještě někam mrknout, třeba na nějaký hrad nebo zámek. Ideálně kam se nemusí dlouho trmácet pěšky. Přece jen včerejší tůra zanechala na nás stopy :-D Nakonec zvítězil zámek Hrubý Rohozec. Jak už to na zámcích v poslední době bývá, přivítalo nás lešení, naštěstí ne na vlastním zámku. Trochu nás překvapily dva prohlídkové okruhy na tak malém zámku. Zvolili jsme pouze jeden, ale i ten stál za to. Je to státní zámek a interiéry se snaží udělat dobové a myslím, že se jim to daří. Za zmínku stojí dlouhodobá soudní pře státu s bývalými vlastníky.
K domovu byla vybraná cesta směrem na Českou Lípu a přes Dubou a Liběchov se vrátili domů. Ještě jsme si v Tupadlech dali pozdní obět v Motelu Kryštov.
