Vycházka kolem Vltavy

Konečně dalo po dlouhé době o sobě slunce vědět, a tak mě to vyhnalo ven, na krátkou vycházku s foťákem.

Kolem Vltavy

Lanpárty v Dražicích

Před skoro měsícem jsme se po delší době opět sešli na víkendovém skoro nonstopu v hraní počítačových her. Abych si druhý den v sobotu trochu odpočinul, šli jsme s kamarádem omrknout nedaleký hrad který nese stejný název jako obec pod ním. Počasí se k nám zachovalo pěkně macešsky, bylo kouřmo, slunce se za celou dobu neukázalo a fotky podle toho vypadají. V počítači s tím už žádné zázraky nevytvořím, tedy pokud se chci držet dokumentárního zobrazení.

Hrad Dražice

Jizerské hory a Liberec

Když u nás začínalo inverzní počasí, což znamená zhruba před měsícem, napadlo mě podívat se někam do přírody. Někam, kde bude svítit slunce a budou tam lesy. Tou dobou už jsem bydlel v Praze a tak bylo víc možností. Hlavou mi prolétl nápad, zajet na jeden den do Jizerek. Bylo to výhodné hned z několika důvodů. Samotnému se mi nechtělo tahat auto, do Liberce jede z Černého mostu přímý autobus od Student Agency který je v cíli za hodinu a čtvrt, co víc si přát. Jen bylo potřeba obstarat místenku, nejlépe i na zpáteční cestu. Zaplatil jsem přes internet kartou, vytiskl jízdenku a v sobotu v 7 hodin ráno si to autobus s mojí maličkostí šinul směrem na sever. Neodpustím si pár slov k cestování. Nejdříve mě překvapila usměvavá slečna poletující celou dobu kolem cestujících, jakési povzbuzovadlo, u mě horká čokoláda, bylo v ceně jízdenky a ještě jsme mohli sledovat film, tuším že Teorii velkého třesku. A málem bych zapoměl na bezplatné zapůjčení různého čtiva. Na takový komfort nejsem od Čsad zvyklý, takže to byl pro mě mírný šok.

Něco po osmé nás uvítal Liberec a od autobusového nádraží jsem si to kráčel téměř liduprázdným městem na sever vstříc horám. Tenhle výšlap jsem kromě dopravy nijak neplánoval, šel jsem, jak se říká na zdař bůh. Po více než hodině chůze stále po asfaltu už se mi město začalo zajídat, ale stále nekončilo. První postřeh, Liberec je strašně roztahaný, příště je více než vhodné jezdit MHD.

První chabý náznak divočiny byl u kostela Panny Marie U Obrázku. Tam jsem také poprvé objevil turistickou značku modré barvy. Dál se šlo sice pořád po asfaltu, ale už ne rušnou periferií. Cesta vedla z kopce do kopce. Při pochodu jsem s nelibostí zjistil, že letní forma z Beskyd je fuč. Nohy mi prostě netáhly jak bych si představoval.


Doklopýtal jsem na rozcestí modré a zelené s tím, že bych mohl dojít do Chrastavy.Cesta vedla přes obec Radčice, ale bylo to pořád po asfaltu a ještě ke všenu z kopce a blbým směrem. Někde před Krásnou Studánkou mi došla trpělivost, udělal jsem čelem vzad a vrátil se zpátky na rozcestí. Bylo načase vykoumat kam se vrtnu. Mapy nemaje, po občerstvení vedly mé kroky k dalšímu rozcestí, které neslo zajímavé jméno Pod Dračím vrchem. Ten jsem si nemohl nechat ujít a proto vzhůru na skálu. Z ní byl super rozhled, ale dost foukalo. Hrál jsem si s nápadem dojít k přehradě Fojtka, ale bylo by to naknop a nechtělo se mi dobíhat bus. Tak snad příště. Ocitl jsem se znovu u dračího rozcestí a hloubal kudy dál. Pod rozcestníkem byla nějaká minimapka. Podle ní se dalo napojit na žlutou turistickou a vrátit se sem jinou cestou. Přes les se šlo dobře, ale v údolí začalo přituhovat, na trávě byla občas vidět jinovatka. V pohodě jsem vykrtkoval na cestě, no byla to spíš úzká silnice, takže zase asfalt. Po chvíli se přede mnou objevilo rozcestí Pod Javorovým vrchem a bylo možné vidět směrovku Liberec, stále po žluté. Super, nemusím se vracet a je to i blíž, začínaly mě totiž bolet nohy. Pohorky si s asfaltem zkrátka nerozumí. Asfalt postupně mizel, ale vypadalo to, že cesta vede jako v pohádce, přes snad sedmero kopců. Jak člověk vydusal jeden, hned se šlo dolů a před ním stál další. Nakonec jsem dopajdal k rozhledně Liberecká výšina. Byla zavřená, zrovna se opravovala. Smůla, akorát bylo pěkné měkké světlo na focení. To už jsem byl docela utahaný a ještě jako na potvoru se mi ztratila turistická značka, asi následkem stavebních prací na rozhledně. Vzal jsem to po silnici dolů. Trochu mě uklidňoval přibývající zvuk města a lidé s rodinami a nejrůznějšími mazlíčky. Jedněch jsem se pro jistotu zeptal kudy tudy do Liberce. Jaké bylo mé zjištění, že se nacházím vlastně už v Liberci.


Po nalezení nejbližší autobusové zastávky, bylo mým úmyslem se svézt. Ale ouha, bus jel až za víc jak půl hodiny. Řek jsem si, trochu se projdu, po cestě ho někde stihnu. A prošel se až k autobusáku. K odjezdu zbývala necelá hodina, o svůj přísun se hlásil také žaludek, proto mě blízká restaurace jménem Kozlovna nemusela dlouho přemlouvat. Uvnitř hrál personál přesilovku, ale slečna co obsluhovala byla příjemná. Nechtěl jsem experimentovat, byť na jídelním lístku se holedbali, že vaří pouze z kvalitních domácích surovin a kdesi, cosi. Odnesl to guláš a pivko. K tomu jen krátce. Knedlíky kupované a vlastní guláš vlažný. Kuchař se servírkou seděli v restauraci hned vedle, kouřili a popíjeli. Začalo mi svítat, proč tam není nabito.


Autobus jel na čas, usadil jsem se do pohodlných sedaček a měl co dělat abych nadobro neusnul. Ani se mi v Praze z busu nechtělo :-)

Podzimní Liberec

Podzimní Mělník

Konečně jsem se dostal ke zpracování fotek z tou dobou ještě prosluněného Mělníka. nebudu napínat, několik fotek je jako obvykle dole, ve snímku s odkazem.
Pro upřesnění, vše je foceno pevnou 50, nechtělo se mi tahat byť na krátnou vycházku s psounem celý batoh.

Podzimní Mělník