Sedmihorky

Za tímto, skoro pohádkovým názvem se skrývá část Českého ráje, v těsné blízkosti města Turnova. Jelikož jsme s drahou polovičkou měli minulý týden čas, rozjeli se přímo do kempu Sedmihorky.

Vzhledem k nepříjemné a hlavně dlouhé objížďce v Byšicích jsme zvolili cestu přes Kokořínsko, kolem Vrátenské hory, úzkýma okreskama. Po napojení na hlavní silnici mezi Českou Lípou a Mladou Boleslaví cesta utíkala o poznání rychleji a za chvíli nás přivítal kemp. Nejsem přímo kempový tip, raději tábořím takzvaně na divoko, ať už na vandru, nebo na vodě. Představa spousty lidí na malém prostoru kempu, hlučných kiosků a večer halekajících opilců není pro mě lákavá.

Naštěstí se má představa nenaplnila. Kemp byl sice trochu dražší, ale nad očekávání klidný a dokonce i čistý. Jen za sprchy se platilo zvlášť, což mi přišlo jako další pokus o levný přivýdělek kempařů.

Po chvíli kroužení jsme si vybrali místo pro stan a za další okamžik bylo naše útočiště postavené. Součástí kempu je také rybník s možností koupání, čemuž jsme neodolali. Na pláži byla hlava na hlavě. Děcka skotačila, rodiče pokřikovali na své ratolesti, jedním slovem úžasný. Po nějaké době nám poskytl útočiště jeden z kiosků. Šťastnou volbou bylo zřízení restaurace přímo v kempu, kde se dalo celkem dobře najíst, a obsluha byla příjemná. Prozkoumáváním kempu jsme strávili část večera, ale šli si poměrně brzo lehnout. K naší smůle jsme zaparkovali hned vedle mlaďochů, zkoušejících sílu reproduktorů jejich Fábie. Po lehké domluvě s tím naštěstí přestali. Potom už byl klid.

Ráno byla vstávačka docela brzy, ve stanu se už před sedmou hodinou vedrem nedalo vydržet. Naplánoval jsem túru, jejímž cílem bylo dobytí rybníku Věžák. Hned po ránu bylo pěkné vedro, ale v lese se chodit dalo. První zastávka se naskytla Hrubá Skála, kde jsme udělali pár fotek a trochu si odpočinuli, neboť cesta sem vedla stále do kopce. Od zámku se šlo už o poznání lépe, pořád z mírného kopce lesíkem a za chvíli nás vítal rybník Věžák. Dokonce jsem našel šikovnou pláž, kde jsme s Honzou kempili před dvěma lety na vandru. Koupání se nedalo odolat, slunce pěkně hřálo, prostě a jednoduše, bylo hezky na světě. Zpátky se nám nechtělo tou samou cestou, a proto jsme došli až k prameni "Prdlavky", kde se znovu naplnila naše čutora čistou a hlavně ledově studenou vodou a poté se šlo dál po zelené, bohužel po silnici. U Čertoryjí konečně cesta zamířila do lesa. Bylo to pořád do mírného kopce a šlo se poměrně dlouho. Když cesta konečně překřížila silnici, zkrátili jsme si naše putování a vydali se nejkratší cestou přes Hruboskalsko zpátky do kempu.

Po návratu byla v plánu koupel v místním rybníku, což se uskutečnilo, ale po chvíli začalo krápat. Usušili jsme se, převlékli z plavek do suchého a než se úplně rozpršelo, vzali za vděk útočištěm kiosku. Když už to vypadalo na konec deště, přesunuli se do restaurace na večeři. Zase začalo pršet. Po jídle jsme v přestávce mezi přeháňkami doběhli ke stanu a zašili se do spacáků. Pršelo celou noc, ale ráno naštěstí přestávalo.

Po snídani bylo naším cílem podívat se na Valdštejn. Jana měla z noci mokré sandály, ale moirové ponožky to spravily. Chtě nechtě bylo třeba se znovu vyškrábat kolem lázní Sedmihorky na Hrubou Skálu. U Adamova lože jsme odbočili po žluté turistické. Cesta zezačátku vedla po vršku skal. Naproti památníku horolezců hnízdí, tuším, že káňata. Jedno se mi dokonce podařilo vyfotit, ale dravec byl dost daleko a ještě se mi nepodařilo zaostřit přesně. Výsledek je velký výřez s rozmazaným hlavním motivem. Maje v rukou "jenom" kompakt, v takových okamžicích člověk teprve plně docení výhody focení se zrcadlovkou. Po překřížení s modrou značkou se cesta ubírala už jenom do kopce a to až na Valdštejn.

Ten nás uvítal nevlídným počasím, mraky se pořád honily po obloze a vypadalo to zase na déšť. Hrad jsme prolezli křížem krážem a při návratu si všimli, že se na nádvoří chystá svatební obřad. To nás, spolu s dalšími návštěvníky na čas vyhnalo do "předhradí". To ale vůbec nevadilo, neboť se tady schylovalo k šermířskému vystoupení skupiny Pernštejni. Před vlastní šarvátkou nám pán co prodával lístky vyprávěl a to poutavě o historii nejen tohoto hradu. Nebyl to jen tak ledajaký výklad, co najdete v učebnicích dějepisu, ten chlapík opravdu dobře věděl, o čem mluví a bylo na něm vidět, že je to jeho životní záliba. Nicméně šermíři byli také skvělí, i když vystoupení bylo krátké.

Čas na návrat. Nechtělo se nám zpátky plahočit zase přes Hrubou Skálu a tak se vymyslel náhradní plán a to po modré turistické. Vypadalo to jednak na nejkratší cestu do kempu, druhak mapa slibovala cestu, kde bychom se nemuseli nudit. Obojí se nakonec vyplnilo. U rozcestníku jsme předešli jednu rodinku. Na tom by nebylo až tak nic divného, kdyby se nechovali na náš vkus poněkud divně. Už na první pohled to byli Češi, avšak matka z nám neznámého důvodu občas začala mluvit anglicky. Asi si chtěla procvičit řeč. Jejich synek byl ovšem nepřehlédnutelný. Pořád okolo pobíhal, do všeho kopal, a abychom se nenudili, každou chvíli tleskal. Nejspíš povzbuzoval rodiče k vyššímu turistickému výkonu. Naštěstí jsme je dole u pramenu setřásli. Zbytek cesty probíhal už v klidu. Jen těsně před kempem nás zastavila paní s rodinou a otázkou jestli se tudy dostane na Hrubý Rohozec. Po krátkém vysvětlování a odhalení že ve skutečnosti myslí Hrubou skálu jsme poradili cestu a šlo se dál. Po příchodu do "nížiny" jsme zjistili, že se vyčasuje, dokonce i slunce o sobě zdráhavě dává vědět. V kempu u kiosku jsme si dali langoše a něco k pití, sbalili stan a věci a vydali se směrem k domovu. Po cestě se už nic mimořádného naštěstí nestalo, tedy až na pár retardů za volantem, ale to už beru jako běžný kolorit našich silnic.

Odkaz na mapu je tady.

Sedmihorky

Lužické hory a Sloup

Minulý prodloužený víkend jsme se s přítelkyní rozhodli navštívit méně známé Lužické hory. Vedla nás k tomu relativní blízkost a potom tam ani jeden z nás nikdy nebyl.

V sobotu se nám ještě nechtělo a tak bylo na pořadu dne válení se u vody na pískovně, kde jsem se úspěšně přismahl. V neděli dopoledne nastalo balení na cestu. Pro jistotu jsme vzali také stan a spacáky. Cesta ve vedru nebyla až tak hrozná, ani nenastalo naše oblíbené bloudění, a tak jsme pohodlně dojeli do obce Jiřetín pod Jedlovou.

Původně byl cíl naší cesty ubytování na rozhledně, od čehož jsem si sliboval zajímavé fotky, hlavně při západu a východu slunce. Kousek za Jiřetínem bylo takové přírodní parkoviště, kde jsme zanechali našeho čtyřkolového oře a mrkli se na turistickou ceduli. Naše poloha byla kousek pod Křížovou horou. Čas nás netlačil a tak následoval výšlap do kopce ke kostelíku. Odtud zbývaly dva kilometry na Jedlovou horu, ale po turistické.

Po návratu do vesnice a návštěvě turistického centra následovalo zasloužené občerstvení v nově otevřené cukrárně kousek od návsi. V centru nám paní poradila, ať raději zapomeneme na ubytování na Jedlové, bývá prý dost plno a doporučila jakýsi hotel Slovan.

Přehodnotili jsme plány a jeli se ubytovat do Slovanu. Je to klasický hotel postavený ještě za éry komunismu a tomu odpovídá "architektura". Přivítala nás ne příliš ochotná paní v recepci, ale dalo se s ní domluvit a tak jsme za chvíli třímali v rukou klíče od pokoje. Na cimře bylo pěkné vedro, ale jinak to šlo. Sociálky byly společné na chodbě, ale protože hotýlek zel prázdnotou, ani to nevadilo. Následovala krátká procházka po okolí, při které si Jana málem dokázala podvrtnout kotník. Naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného. Po večeři jsme se brzo vydali na kutě. Co čert nechtěl, oba jsme nemohli dlouho usnout.

Ráno bylo pro mě vstávání o půl sedmé, trouba jsem si nevypnul budík na mobilu. To mě přimělo k nápadu nafotit něco takhle brzo ráno, kdy bývá krajina zajímavě nasvícená. Bohužel při pohledu na zamračenou oblohu mě to rychle přešlo. Alespoň se člověk mohl trochu déle vyspat.

Po vydatné snídani a kupodivu příjemné obsluze byly cíle našeho výletu hrad Tolštejn a samozřejmě rozhledna na Jedlové hoře. Obojí bylo příjemně blízko, ale do kopce. Při stoupání na hrad jsme ocenili o dost chladnější počasí, než bylo minulý den. Pod hradem je také restaurace, dokonce s možností ubytování. Při prolézání jeho rozvalin nám začalo krápat a bylo trochu větrno, a tak jsme našli úkryt v hospůdce při Kofole a kávě.

Z Tolštejna vedla cesta příjemnou procházkou lesem až těsně pod Jedlovou horu, kde se napojila na asfaltku. Po ní jsme vyfuněli až na vrchol. Ten nás přivítal mračny, jen kousek nad námi a tak z výhledu nebylo nic. Ani jsme nešli na rozhlednu. Po zotavení směřovaly naše kroky přes Křížovou horu zpátky do Jiřetína a odtud k hotelu, kde jsme měli už sbaleno a přichystáno na další cestu. Během návratu se jako na potvoru udělalo krásně, sluníčko svítilo a mraky byly jen tu a tam na obloze. Prostě pech.

Původně byl jako další cíl vybrán Hrádek nad Nisou, což je na opačné straně Lužických hor, ale po cestě jsme se rozhodli jinak. Zlákal nás totiž hrad Sloup. Do vesnice jsme trefili bez problémů, ale vzhledem k absenci značení bylo nalezení hradu mírně adrenalinová záležitost. Vyřešily to až turistické cedule. Parkování pod hradem byl mírně řečeno masakr. Malé parkoviště a hodně aut. Nakonec všechno dobře dopadlo a tak hurá na hrad. Tady následoval masakr číslo dvě. Úzká schodiště skýtala doslova mraveniště lidí. To nás dokonale odradilo od návštěvy a tak zvítězil jakýsi okruh kolem vesnice.

Jelikož jsme pomalu celý den nejedli, přišla vhod zahradní restaurace, tedy spíš kiosek, dokonce s domácími zákusky. Dál po cestě nás přivítalo letní divadlo, toho času bez herců, čehož využívala bezezbytku děcka k různému pobíhání. Čas nebezpečně pokročil a bylo třeba se vrátit k autu na parkoviště. Přemýšleli jsme také o ubytování, pro dnešní noc nejspíš v kempu u Radvaneckého rybníka. To také vyšlo a za chvíli jsme stavěli stan. Kemp byl o dost menší než na Máchově jezeře, ale i tak lidí bylo jako much. Chvíli jsme si po náročném dni odpočinuli na pláži a při koupání. Večer následovala ještě procházka kolem rybníka a jelikož jsme byli docela utahaní, šlo se brzo na kutě. Ukázalo se, že výběr místa pro nocleh nebyl z nejšťastnějších, jelikož hned vedle nás stanovala partička přiopilých adolescentů. Naštěstí je kolem půlnoci alkohol patrně přemohl a byl klid. V noci poměrně vydatně pršelo, naštěstí Janin stan vydržel, jen zipem trochu nateklo.

Jako na potvoru bylo další den opět hnusně. Sbalili jsme, věci dali do auta a chtěli si konečně projít celý okruh. Nebylo nám shůry dáno. Stihli jsme akorát Samuelovu jeskyni a při cestě zpátky z kopce začalo opět krápat. Skončili jsme v tom samém kiosku, jako včera a asi hodinu čekali na konec deště. Ten se nedostavil, a tak když začalo pršet o něco méně, jsme vyrazili k autu. Jelikož to bylo přes celou vesnici, dost jsme promokli. Tím pádem nebylo co řešit, jelo se domů. Samozřejmě, doma nebylo po dešti ani památky, holt někdy se nedaří, ale i na tu bídu to šlo.

Odkazy na mapy:
Jiřetín pod Jedlovou
Sloup v Čechách

Lužické hory a Sloup