Sedmihorky

Za tímto, skoro pohádkovým názvem se skrývá část Českého ráje, v těsné blízkosti města Turnova. Jelikož jsme s drahou polovičkou měli minulý týden čas, rozjeli se přímo do kempu Sedmihorky.

Vzhledem k nepříjemné a hlavně dlouhé objížďce v Byšicích jsme zvolili cestu přes Kokořínsko, kolem Vrátenské hory, úzkýma okreskama. Po napojení na hlavní silnici mezi Českou Lípou a Mladou Boleslaví cesta utíkala o poznání rychleji a za chvíli nás přivítal kemp. Nejsem přímo kempový tip, raději tábořím takzvaně na divoko, ať už na vandru, nebo na vodě. Představa spousty lidí na malém prostoru kempu, hlučných kiosků a večer halekajících opilců není pro mě lákavá.

Naštěstí se má představa nenaplnila. Kemp byl sice trochu dražší, ale nad očekávání klidný a dokonce i čistý. Jen za sprchy se platilo zvlášť, což mi přišlo jako další pokus o levný přivýdělek kempařů.

Po chvíli kroužení jsme si vybrali místo pro stan a za další okamžik bylo naše útočiště postavené. Součástí kempu je také rybník s možností koupání, čemuž jsme neodolali. Na pláži byla hlava na hlavě. Děcka skotačila, rodiče pokřikovali na své ratolesti, jedním slovem úžasný. Po nějaké době nám poskytl útočiště jeden z kiosků. Šťastnou volbou bylo zřízení restaurace přímo v kempu, kde se dalo celkem dobře najíst, a obsluha byla příjemná. Prozkoumáváním kempu jsme strávili část večera, ale šli si poměrně brzo lehnout. K naší smůle jsme zaparkovali hned vedle mlaďochů, zkoušejících sílu reproduktorů jejich Fábie. Po lehké domluvě s tím naštěstí přestali. Potom už byl klid.

Ráno byla vstávačka docela brzy, ve stanu se už před sedmou hodinou vedrem nedalo vydržet. Naplánoval jsem túru, jejímž cílem bylo dobytí rybníku Věžák. Hned po ránu bylo pěkné vedro, ale v lese se chodit dalo. První zastávka se naskytla Hrubá Skála, kde jsme udělali pár fotek a trochu si odpočinuli, neboť cesta sem vedla stále do kopce. Od zámku se šlo už o poznání lépe, pořád z mírného kopce lesíkem a za chvíli nás vítal rybník Věžák. Dokonce jsem našel šikovnou pláž, kde jsme s Honzou kempili před dvěma lety na vandru. Koupání se nedalo odolat, slunce pěkně hřálo, prostě a jednoduše, bylo hezky na světě. Zpátky se nám nechtělo tou samou cestou, a proto jsme došli až k prameni "Prdlavky", kde se znovu naplnila naše čutora čistou a hlavně ledově studenou vodou a poté se šlo dál po zelené, bohužel po silnici. U Čertoryjí konečně cesta zamířila do lesa. Bylo to pořád do mírného kopce a šlo se poměrně dlouho. Když cesta konečně překřížila silnici, zkrátili jsme si naše putování a vydali se nejkratší cestou přes Hruboskalsko zpátky do kempu.

Po návratu byla v plánu koupel v místním rybníku, což se uskutečnilo, ale po chvíli začalo krápat. Usušili jsme se, převlékli z plavek do suchého a než se úplně rozpršelo, vzali za vděk útočištěm kiosku. Když už to vypadalo na konec deště, přesunuli se do restaurace na večeři. Zase začalo pršet. Po jídle jsme v přestávce mezi přeháňkami doběhli ke stanu a zašili se do spacáků. Pršelo celou noc, ale ráno naštěstí přestávalo.

Po snídani bylo naším cílem podívat se na Valdštejn. Jana měla z noci mokré sandály, ale moirové ponožky to spravily. Chtě nechtě bylo třeba se znovu vyškrábat kolem lázní Sedmihorky na Hrubou Skálu. U Adamova lože jsme odbočili po žluté turistické. Cesta zezačátku vedla po vršku skal. Naproti památníku horolezců hnízdí, tuším, že káňata. Jedno se mi dokonce podařilo vyfotit, ale dravec byl dost daleko a ještě se mi nepodařilo zaostřit přesně. Výsledek je velký výřez s rozmazaným hlavním motivem. Maje v rukou "jenom" kompakt, v takových okamžicích člověk teprve plně docení výhody focení se zrcadlovkou. Po překřížení s modrou značkou se cesta ubírala už jenom do kopce a to až na Valdštejn.

Ten nás uvítal nevlídným počasím, mraky se pořád honily po obloze a vypadalo to zase na déšť. Hrad jsme prolezli křížem krážem a při návratu si všimli, že se na nádvoří chystá svatební obřad. To nás, spolu s dalšími návštěvníky na čas vyhnalo do "předhradí". To ale vůbec nevadilo, neboť se tady schylovalo k šermířskému vystoupení skupiny Pernštejni. Před vlastní šarvátkou nám pán co prodával lístky vyprávěl a to poutavě o historii nejen tohoto hradu. Nebyl to jen tak ledajaký výklad, co najdete v učebnicích dějepisu, ten chlapík opravdu dobře věděl, o čem mluví a bylo na něm vidět, že je to jeho životní záliba. Nicméně šermíři byli také skvělí, i když vystoupení bylo krátké.

Čas na návrat. Nechtělo se nám zpátky plahočit zase přes Hrubou Skálu a tak se vymyslel náhradní plán a to po modré turistické. Vypadalo to jednak na nejkratší cestu do kempu, druhak mapa slibovala cestu, kde bychom se nemuseli nudit. Obojí se nakonec vyplnilo. U rozcestníku jsme předešli jednu rodinku. Na tom by nebylo až tak nic divného, kdyby se nechovali na náš vkus poněkud divně. Už na první pohled to byli Češi, avšak matka z nám neznámého důvodu občas začala mluvit anglicky. Asi si chtěla procvičit řeč. Jejich synek byl ovšem nepřehlédnutelný. Pořád okolo pobíhal, do všeho kopal, a abychom se nenudili, každou chvíli tleskal. Nejspíš povzbuzoval rodiče k vyššímu turistickému výkonu. Naštěstí jsme je dole u pramenu setřásli. Zbytek cesty probíhal už v klidu. Jen těsně před kempem nás zastavila paní s rodinou a otázkou jestli se tudy dostane na Hrubý Rohozec. Po krátkém vysvětlování a odhalení že ve skutečnosti myslí Hrubou skálu jsme poradili cestu a šlo se dál. Po příchodu do "nížiny" jsme zjistili, že se vyčasuje, dokonce i slunce o sobě zdráhavě dává vědět. V kempu u kiosku jsme si dali langoše a něco k pití, sbalili stan a věci a vydali se směrem k domovu. Po cestě se už nic mimořádného naštěstí nestalo, tedy až na pár retardů za volantem, ale to už beru jako běžný kolorit našich silnic.

Odkaz na mapu je tady.

Sedmihorky