Hořínské komory

Jednoho krásného podzimního víkendu mi to nedalo, vzal jsem foťák a udělal lehkou procházku k nedalekým komorám. Ty se nachází na umělém kanále na Vltavě, kousek od Mělníka.

Hořínské komory

Vinobraní 2010

Minulý víkend v našem městě proběhlo, tak jako každý rok v září Vinobraní. Ono to až tak se sběrem vína nemá moc společného. Spíš mám dojem, že vinobraní je jenom záminka k opíjení se čímkoli, spousta rámusu, davy lidí, asi už stárnu. A město si tučným vstupným příjde na své. Ale i tak jsme s přítelkyní vyrazili se podívat. Ostatně, nechaly se v programu najít i zajímavé kapelky.

V pátek po rozloučení se s přibyvšími příbuznými zamířily naše kroky ke kulturáku, kde měla hrát dixilandová kapela Steamboat Stompers. Původně jsem si chtěl s sebou přibalit foťák, ale v práci byl k obědu nějaký blaf a díky tomu mi bylo pěkně zle a tak jsem to nechtěl riskovat. Jinak kapelka nezklamala a kdo má rád tyhle melodie, určitě si to užíval s námi.

V sobotu mi ještě nebylo úplně do skoku, ale už to bylo lepší, takže na večerní ohňostroj jsem byl připraven. K té příležitosti jsem Janu navnadil na pozorování a focení ohňostroje z naší střechy, která je rovná. To se ukázalo jako dobrý nápad, s nikým jsme se netlačili, na focení byl klid, ale fotky tomu neodpovídají :-( Utěšuju se tím, že to byl můj první pokus o nafocení ohňostroje.

V neděli má fotografická nemohoucnost pokračovala při vystoupení Evy Pilarové. Měl jsem k dispozici pevné sklo, konkrétně Canon EF 200/2.8 Co se týká hloubky ostrosti, je sakra malá a delší chvíli mi trvalo si na to zvyknout. Potom ještě bylo potřeba si hlídat rozumný čas, abych to udržel "z ruky". Když k tomu přičtu nemožnost zoomování a tlačenici lidí, dost jsem se s tím zapotil.

Dál jsem byl skoro přinucen svou drahou polovičkou se podívat na vystoupení Maxim Turbulenc, tak i odsud je něco fotek. Nakonec to nebylo až tak kruté, jak jsem si představoval, dokonce bylo i na co se dívat :-) Zdálo se mi že si postupně na ten objektiv začínám zvykat. Osvědčila se mi taktika nastavit na pevno středový ostřící bod, k tomu inteligentní servo (průběžné zaostřování) a rozumnou clonu, většinou kolem čtyř.

Vinobraní 2010

Sedmihorky

Za tímto, skoro pohádkovým názvem se skrývá část Českého ráje, v těsné blízkosti města Turnova. Jelikož jsme s drahou polovičkou měli minulý týden čas, rozjeli se přímo do kempu Sedmihorky.

Vzhledem k nepříjemné a hlavně dlouhé objížďce v Byšicích jsme zvolili cestu přes Kokořínsko, kolem Vrátenské hory, úzkýma okreskama. Po napojení na hlavní silnici mezi Českou Lípou a Mladou Boleslaví cesta utíkala o poznání rychleji a za chvíli nás přivítal kemp. Nejsem přímo kempový tip, raději tábořím takzvaně na divoko, ať už na vandru, nebo na vodě. Představa spousty lidí na malém prostoru kempu, hlučných kiosků a večer halekajících opilců není pro mě lákavá.

Naštěstí se má představa nenaplnila. Kemp byl sice trochu dražší, ale nad očekávání klidný a dokonce i čistý. Jen za sprchy se platilo zvlášť, což mi přišlo jako další pokus o levný přivýdělek kempařů.

Po chvíli kroužení jsme si vybrali místo pro stan a za další okamžik bylo naše útočiště postavené. Součástí kempu je také rybník s možností koupání, čemuž jsme neodolali. Na pláži byla hlava na hlavě. Děcka skotačila, rodiče pokřikovali na své ratolesti, jedním slovem úžasný. Po nějaké době nám poskytl útočiště jeden z kiosků. Šťastnou volbou bylo zřízení restaurace přímo v kempu, kde se dalo celkem dobře najíst, a obsluha byla příjemná. Prozkoumáváním kempu jsme strávili část večera, ale šli si poměrně brzo lehnout. K naší smůle jsme zaparkovali hned vedle mlaďochů, zkoušejících sílu reproduktorů jejich Fábie. Po lehké domluvě s tím naštěstí přestali. Potom už byl klid.

Ráno byla vstávačka docela brzy, ve stanu se už před sedmou hodinou vedrem nedalo vydržet. Naplánoval jsem túru, jejímž cílem bylo dobytí rybníku Věžák. Hned po ránu bylo pěkné vedro, ale v lese se chodit dalo. První zastávka se naskytla Hrubá Skála, kde jsme udělali pár fotek a trochu si odpočinuli, neboť cesta sem vedla stále do kopce. Od zámku se šlo už o poznání lépe, pořád z mírného kopce lesíkem a za chvíli nás vítal rybník Věžák. Dokonce jsem našel šikovnou pláž, kde jsme s Honzou kempili před dvěma lety na vandru. Koupání se nedalo odolat, slunce pěkně hřálo, prostě a jednoduše, bylo hezky na světě. Zpátky se nám nechtělo tou samou cestou, a proto jsme došli až k prameni "Prdlavky", kde se znovu naplnila naše čutora čistou a hlavně ledově studenou vodou a poté se šlo dál po zelené, bohužel po silnici. U Čertoryjí konečně cesta zamířila do lesa. Bylo to pořád do mírného kopce a šlo se poměrně dlouho. Když cesta konečně překřížila silnici, zkrátili jsme si naše putování a vydali se nejkratší cestou přes Hruboskalsko zpátky do kempu.

Po návratu byla v plánu koupel v místním rybníku, což se uskutečnilo, ale po chvíli začalo krápat. Usušili jsme se, převlékli z plavek do suchého a než se úplně rozpršelo, vzali za vděk útočištěm kiosku. Když už to vypadalo na konec deště, přesunuli se do restaurace na večeři. Zase začalo pršet. Po jídle jsme v přestávce mezi přeháňkami doběhli ke stanu a zašili se do spacáků. Pršelo celou noc, ale ráno naštěstí přestávalo.

Po snídani bylo naším cílem podívat se na Valdštejn. Jana měla z noci mokré sandály, ale moirové ponožky to spravily. Chtě nechtě bylo třeba se znovu vyškrábat kolem lázní Sedmihorky na Hrubou Skálu. U Adamova lože jsme odbočili po žluté turistické. Cesta zezačátku vedla po vršku skal. Naproti památníku horolezců hnízdí, tuším, že káňata. Jedno se mi dokonce podařilo vyfotit, ale dravec byl dost daleko a ještě se mi nepodařilo zaostřit přesně. Výsledek je velký výřez s rozmazaným hlavním motivem. Maje v rukou "jenom" kompakt, v takových okamžicích člověk teprve plně docení výhody focení se zrcadlovkou. Po překřížení s modrou značkou se cesta ubírala už jenom do kopce a to až na Valdštejn.

Ten nás uvítal nevlídným počasím, mraky se pořád honily po obloze a vypadalo to zase na déšť. Hrad jsme prolezli křížem krážem a při návratu si všimli, že se na nádvoří chystá svatební obřad. To nás, spolu s dalšími návštěvníky na čas vyhnalo do "předhradí". To ale vůbec nevadilo, neboť se tady schylovalo k šermířskému vystoupení skupiny Pernštejni. Před vlastní šarvátkou nám pán co prodával lístky vyprávěl a to poutavě o historii nejen tohoto hradu. Nebyl to jen tak ledajaký výklad, co najdete v učebnicích dějepisu, ten chlapík opravdu dobře věděl, o čem mluví a bylo na něm vidět, že je to jeho životní záliba. Nicméně šermíři byli také skvělí, i když vystoupení bylo krátké.

Čas na návrat. Nechtělo se nám zpátky plahočit zase přes Hrubou Skálu a tak se vymyslel náhradní plán a to po modré turistické. Vypadalo to jednak na nejkratší cestu do kempu, druhak mapa slibovala cestu, kde bychom se nemuseli nudit. Obojí se nakonec vyplnilo. U rozcestníku jsme předešli jednu rodinku. Na tom by nebylo až tak nic divného, kdyby se nechovali na náš vkus poněkud divně. Už na první pohled to byli Češi, avšak matka z nám neznámého důvodu občas začala mluvit anglicky. Asi si chtěla procvičit řeč. Jejich synek byl ovšem nepřehlédnutelný. Pořád okolo pobíhal, do všeho kopal, a abychom se nenudili, každou chvíli tleskal. Nejspíš povzbuzoval rodiče k vyššímu turistickému výkonu. Naštěstí jsme je dole u pramenu setřásli. Zbytek cesty probíhal už v klidu. Jen těsně před kempem nás zastavila paní s rodinou a otázkou jestli se tudy dostane na Hrubý Rohozec. Po krátkém vysvětlování a odhalení že ve skutečnosti myslí Hrubou skálu jsme poradili cestu a šlo se dál. Po příchodu do "nížiny" jsme zjistili, že se vyčasuje, dokonce i slunce o sobě zdráhavě dává vědět. V kempu u kiosku jsme si dali langoše a něco k pití, sbalili stan a věci a vydali se směrem k domovu. Po cestě se už nic mimořádného naštěstí nestalo, tedy až na pár retardů za volantem, ale to už beru jako běžný kolorit našich silnic.

Odkaz na mapu je tady.

Sedmihorky

Lužické hory a Sloup

Minulý prodloužený víkend jsme se s přítelkyní rozhodli navštívit méně známé Lužické hory. Vedla nás k tomu relativní blízkost a potom tam ani jeden z nás nikdy nebyl.

V sobotu se nám ještě nechtělo a tak bylo na pořadu dne válení se u vody na pískovně, kde jsem se úspěšně přismahl. V neděli dopoledne nastalo balení na cestu. Pro jistotu jsme vzali také stan a spacáky. Cesta ve vedru nebyla až tak hrozná, ani nenastalo naše oblíbené bloudění, a tak jsme pohodlně dojeli do obce Jiřetín pod Jedlovou.

Původně byl cíl naší cesty ubytování na rozhledně, od čehož jsem si sliboval zajímavé fotky, hlavně při západu a východu slunce. Kousek za Jiřetínem bylo takové přírodní parkoviště, kde jsme zanechali našeho čtyřkolového oře a mrkli se na turistickou ceduli. Naše poloha byla kousek pod Křížovou horou. Čas nás netlačil a tak následoval výšlap do kopce ke kostelíku. Odtud zbývaly dva kilometry na Jedlovou horu, ale po turistické.

Po návratu do vesnice a návštěvě turistického centra následovalo zasloužené občerstvení v nově otevřené cukrárně kousek od návsi. V centru nám paní poradila, ať raději zapomeneme na ubytování na Jedlové, bývá prý dost plno a doporučila jakýsi hotel Slovan.

Přehodnotili jsme plány a jeli se ubytovat do Slovanu. Je to klasický hotel postavený ještě za éry komunismu a tomu odpovídá "architektura". Přivítala nás ne příliš ochotná paní v recepci, ale dalo se s ní domluvit a tak jsme za chvíli třímali v rukou klíče od pokoje. Na cimře bylo pěkné vedro, ale jinak to šlo. Sociálky byly společné na chodbě, ale protože hotýlek zel prázdnotou, ani to nevadilo. Následovala krátká procházka po okolí, při které si Jana málem dokázala podvrtnout kotník. Naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného. Po večeři jsme se brzo vydali na kutě. Co čert nechtěl, oba jsme nemohli dlouho usnout.

Ráno bylo pro mě vstávání o půl sedmé, trouba jsem si nevypnul budík na mobilu. To mě přimělo k nápadu nafotit něco takhle brzo ráno, kdy bývá krajina zajímavě nasvícená. Bohužel při pohledu na zamračenou oblohu mě to rychle přešlo. Alespoň se člověk mohl trochu déle vyspat.

Po vydatné snídani a kupodivu příjemné obsluze byly cíle našeho výletu hrad Tolštejn a samozřejmě rozhledna na Jedlové hoře. Obojí bylo příjemně blízko, ale do kopce. Při stoupání na hrad jsme ocenili o dost chladnější počasí, než bylo minulý den. Pod hradem je také restaurace, dokonce s možností ubytování. Při prolézání jeho rozvalin nám začalo krápat a bylo trochu větrno, a tak jsme našli úkryt v hospůdce při Kofole a kávě.

Z Tolštejna vedla cesta příjemnou procházkou lesem až těsně pod Jedlovou horu, kde se napojila na asfaltku. Po ní jsme vyfuněli až na vrchol. Ten nás přivítal mračny, jen kousek nad námi a tak z výhledu nebylo nic. Ani jsme nešli na rozhlednu. Po zotavení směřovaly naše kroky přes Křížovou horu zpátky do Jiřetína a odtud k hotelu, kde jsme měli už sbaleno a přichystáno na další cestu. Během návratu se jako na potvoru udělalo krásně, sluníčko svítilo a mraky byly jen tu a tam na obloze. Prostě pech.

Původně byl jako další cíl vybrán Hrádek nad Nisou, což je na opačné straně Lužických hor, ale po cestě jsme se rozhodli jinak. Zlákal nás totiž hrad Sloup. Do vesnice jsme trefili bez problémů, ale vzhledem k absenci značení bylo nalezení hradu mírně adrenalinová záležitost. Vyřešily to až turistické cedule. Parkování pod hradem byl mírně řečeno masakr. Malé parkoviště a hodně aut. Nakonec všechno dobře dopadlo a tak hurá na hrad. Tady následoval masakr číslo dvě. Úzká schodiště skýtala doslova mraveniště lidí. To nás dokonale odradilo od návštěvy a tak zvítězil jakýsi okruh kolem vesnice.

Jelikož jsme pomalu celý den nejedli, přišla vhod zahradní restaurace, tedy spíš kiosek, dokonce s domácími zákusky. Dál po cestě nás přivítalo letní divadlo, toho času bez herců, čehož využívala bezezbytku děcka k různému pobíhání. Čas nebezpečně pokročil a bylo třeba se vrátit k autu na parkoviště. Přemýšleli jsme také o ubytování, pro dnešní noc nejspíš v kempu u Radvaneckého rybníka. To také vyšlo a za chvíli jsme stavěli stan. Kemp byl o dost menší než na Máchově jezeře, ale i tak lidí bylo jako much. Chvíli jsme si po náročném dni odpočinuli na pláži a při koupání. Večer následovala ještě procházka kolem rybníka a jelikož jsme byli docela utahaní, šlo se brzo na kutě. Ukázalo se, že výběr místa pro nocleh nebyl z nejšťastnějších, jelikož hned vedle nás stanovala partička přiopilých adolescentů. Naštěstí je kolem půlnoci alkohol patrně přemohl a byl klid. V noci poměrně vydatně pršelo, naštěstí Janin stan vydržel, jen zipem trochu nateklo.

Jako na potvoru bylo další den opět hnusně. Sbalili jsme, věci dali do auta a chtěli si konečně projít celý okruh. Nebylo nám shůry dáno. Stihli jsme akorát Samuelovu jeskyni a při cestě zpátky z kopce začalo opět krápat. Skončili jsme v tom samém kiosku, jako včera a asi hodinu čekali na konec deště. Ten se nedostavil, a tak když začalo pršet o něco méně, jsme vyrazili k autu. Jelikož to bylo přes celou vesnici, dost jsme promokli. Tím pádem nebylo co řešit, jelo se domů. Samozřejmě, doma nebylo po dešti ani památky, holt někdy se nedaří, ale i na tu bídu to šlo.

Odkazy na mapy:
Jiřetín pod Jedlovou
Sloup v Čechách

Lužické hory a Sloup

Mělnická Jizerská 50, 2010

Minulou sobotu u nás proběhlo, jak je to už tradicí, zápolení na běžkách. Co na tom, že je léto, na trati se objevily jak laviny, tak i sníh :-)

O co vlastně v téhle recesi jde? Stručně řečeno, běží se po náměští na běžkách a na trati číhá na závodníky několik záludnotí. Jednak v každém kole účastník vypije jedno pivko, potom se potřebuje dostat skrz lavinu a nakonec se trefit tenisákem sněhulákovi do tlamy. Hodnotí se nejen vítězství, ale také nejlepší kostým. Pordobnosti i se zvěčněnými minulými ročníky jsou k vidění na domovských stránkách závodu.

Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale když máte za sebou rozběhy a v každém několik kol, tak už to taková sranda není :-)

Ze své přirozené lenosti a ostychu jsem se nezůčastnil a jal se závody zvěčnit digitální technikou do podoby jedniček a nul. Byla to mé první reportážní snažení, tak buďte shovívaví.

Mělnická Jizerská 50, 2010

Víkend na Rýžovišti a zámek Hrubý Rohozec

Minulý týden jsme s mou drahou polovičkou strávili na škodovácké chatě v Krkonoších na Rýžovišti a těšili se, že se po delší době podíváme někam do hor, byť Českých. Vzal jsem s sebou i zrcadlovku a tak se můžete podívat jak se co povedlo, nebo nepovedlo :-)

Páteční cesta od nás do Mladé Boleslavi spočívala v mnoho kilometrové objížďce přes Katusice. Po úzkých okresních silnicích nám to zabralo více než hodinu. Naštěstí z Boleslavi už se jelo bez problémů, jen v Železném Brodě byl, tak jako i lodi jarmark, kterým procházela hlavní silnice, ale nic tragického.

Po zaparkování nás čekal výšlap s batohama přes lesík na chatu, která je uprostřed sjezdovky. Přijeli jsme, také díky objížďce mezi posledními a tak už na nás čekal naražený sud pivka. Po večeři a lehké večerní zábavě nás čekal sobotní výlet.

Ten začal chvíli po snídani, před níž jsem se prošel jen tak s foťákem po staré sjezdovce, ve snaze udělat pár snímků Čertovy hory. Jestli se to povedlo, posuďte sami. Při rozhodování co všechno povlečeme s sebou vznikl problém s malým místem v batohu. Nakonec bylo potřeba PETku s vodou vzít do ruky. Poučení pro příště, vzít si s sebou dva batohy, pro každého jeden :-D Měl jsem velkou radost z toho, jak jde provléknout skrz vrchní poutko batohu fotografický stativ a dokonce se tak dá chodit.

Začátek tůry byl u Sporthotelu, kde pro nás začínala žlutá turistická, a to pěkně z čerstva do pořádného kopce směrem na Studenov. Z něj naše kroky mířily už z kopečka stále po žluté, přes vleky z Rokytnice k rozcestníku Liščí díra. Pod ní jsme opustili žlutou na silničce do Vilémova s cílem zkrácení cesty. To už se o slovo hlásil hlad a jako na zavolanou se u hlavní silnice kolem Jizery, na kterou jsme se napojili objevila penzion s otevřenou hospůdkou s názvem Tereza.

Z naší strany nedošlo k zaváhání a za chvíli jsme usedli ve venkovním posezení. Lidí tam moc nebylo, prostě venkovská idylka, to ale brzy skončilo. Po občerstvení, kdy jsem si dal pivko, Jana kofolu a kávu u níž nenašla jak cukr, tak ani mléko jsme zatoužili po něčem k snědku. Číšník nám nabídl také dobroty na grilu. Jana si dala grilované brambory, já krkovici. Co čert nechtěl, mě přinesl jídlo za chvíli, ale na mou polovičku nějak zapomínal. Až za urgenci a jeho nechápavou otázku, cože to vlastně bylo se jal připravovat zmíněné brambory. Do toho pustil do reproduktorů úžasně depresivního Hapku, to asi aby nám spříjemnil u nich strávené chvíle. Na mou otázku ohledně nešťastného výběru hudby číšník odpověděl "To je Hapka, dobrá deprese co?" Neřekl bych že jsme mu nějak překáželi, spíš nás tak nějak nepotřeboval k životu. Jidlo bylo naproti tomu opravdu dobré. Z té hospůdky nám zbyly hodně rozoruplné pocity.

Po odpočinku, nikoli nervovém jsme překročili Jizeru a směřovali k obci Havírna, kde bylo našim cílem se napojit na modrou turistickou značku. Marně jsem doufal, že svlažíme své unavené nohy v řece. Ta byla hluboko pod námi a většinu cesty jsme jí ani neviděli, spíš slyšeli. Zato luxusní cesta vedla skoro pořád po rovině a lesem, kde byl příjemný chládek.

Vyšli jsme z lesa na most v místech, kde se Mumlava vlévá do Jizery. Poblíž, u křižovatky a benzínové pumpy byla resturace. Byl čal na odpočinek a kofolu. Sympatická a výřečná paní co nás obsluhovala nám poradila zkratku na rýžoviště přes les. Trochu jsem se zdráhal jí poslechnout, ale nakonec se ukázalo, že měla pravdu.

Do Harrachova jsme se dostali kolem skokanských můstků a nezbylo nám nic jiného, než ho téměř celý projít. Po příchodu na chatu nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě cedule o nutnosti přeparkování, asi zabíráme parkovací místo hotelu pod námi. Loni s tím nebyl problém, letos ano. Během přeparkování jsme zjistil prázdné kolo u auta. To mi přišlo divné už z toho důvodu, že po příjezdu na hory byly všechny kola v pořádku. Naštěstí měl kamarád malý kompresor do auta a tak bylo kolo a pro všechny případy i rezerva nafouknuty. Kolo nesyčelo a tak jsem tomu dal čas do rána. Pokud bude prázdné, tak jsem na něco vjel. Druhý den, hned po probuzení byla má první cesta k autu. Kolo bylo pořád nafouknuté, takže nám nějaký šikula z hotelu vypustil kolo. To mě dost namíchlo, jen jsem se uklidňoval myšlenkou, že to naštěstí neudělal nožem, nebo hřebíkem. Ale i tak je to sviňárna.

Na neděli bylo v plánu se ještě někam mrknout, třeba na nějaký hrad nebo zámek. Ideálně kam se nemusí dlouho trmácet pěšky. Přece jen včerejší tůra zanechala na nás stopy :-D Nakonec zvítězil zámek Hrubý Rohozec. Jak už to na zámcích v poslední době bývá, přivítalo nás lešení, naštěstí ne na vlastním zámku. Trochu nás překvapily dva prohlídkové okruhy na tak malém zámku. Zvolili jsme pouze jeden, ale i ten stál za to. Je to státní zámek a interiéry se snaží udělat dobové a myslím, že se jim to daří. Za zmínku stojí dlouhodobá soudní pře státu s bývalými vlastníky.

K domovu byla vybraná cesta směrem na Českou Lípu a přes Dubou a Liběchov se vrátili domů. Ještě jsme si v Tupadlech dali pozdní obět v Motelu Kryštov.

Rýžoviště

Hrubý Rohozec

Zámek Ploskovice

První dubnovou sobotu jsme se podívali na Ploskovický zámek. Samotný nápad vznikl úplnou náhodou, někde na internetu byla o něm zmínka. Do Ploskovic to nemáme moc daleko a autem je tam člověk za chvíli.

Parkování je rovnou u zámecké brány a ani po nás nechtěli žádné výpalné za parkování. Venku byl docela zimňour a trochu větrno. I slunce se schovávalo jak mohlo. Naše kroky zamířili přes park rovnou na zámek k pokladně. Prohlídka začínala za chvíli a tak zbyl čas na vyfocení všudypřítomných pávů. Zámek byl zčásti obsypaný lešením a od brány působil zanedbaným dojmem, ale jak se později ukázalo vevnitř byl opravený.

Docela komické bylo zjištění, že na prohlídce je kromě nás už jen jeden starší manželský pár. Alespoň to bylo takové komorní, žádná tlačenice. Sympatická průvodkyně se sice hned na začátku málem natáhla na schodech, ale jinak prohlídka probíhala bez dalších nehod.

Jako zpestření byla v posledním patře galerie jak obrazů, především krajinek a portrétů ze zámeckého okolí, které se mi mimochodem hodně líbily, tak i fotografií a nejrůznějších podivuhodných skulptur (výstižnější slovo mě nenapadlo) které mě zas až tak nezaujaly.

Třešnička na dortu byla návštěva umělých vodních jeskyní pod zámkem zvaných "Grotty". Sice je z nich přístupná jen malá část, ale i ta stojí za prohlédnutí.

Na zámku se také konal jakýsi velikonoční jarmark se všemožnými ozdobami, malovanými vajíčky, pomlázkami, perníky a podobně.

Štěstí nám přálo a po prohlídce se zprvu nesměle ukázalo slunce a dokonce začalo být docela hezky. Neodolal jsem a pořídil pár fotek. Cestou zpátky jsme se ještě stavili v nedalekých Litoměřicích a skončili na náměstí v jedné z cukráren u kostela.

Myslím že se výlet povedl a nakonec i počasí si dalo říct takže můžu zámek v Ploskovicích doporučit na strávení příjemného odpoledne. Na konec řidávám webové stránky zámku.

Ploskovice zámek