Jirka Lafek - Fotografie

HC Mělník - Sršni Kutná Hora

2012-01-31T21:36:00.002+01:00

V sobotu proběhlo na Mělnickém zimáku klání v hokeji, a jelikož jsem se tou dobou vyskytoval v rodném městě i s foťákem, nebylo co řešit. Teď už jsem věděl přesně do čeho jdu, proto se na těle přístroje objevila má oblíbená pevná dvoustovka.

První třetinu objektiv posloužil dobře, ale o přestávce, při obíhání kluziště se mi zalíbilo místo hned za soupeřovou brankou, těsně u plexiskla. Proto na některých fotkách uvidíte takový mlhavý závoj, to je ušmudlané a poškrábané plexi. Z takového místa se fotilo úplně jinak, člověk byl přímo v "ději". Jako menší ohnisko se osvědčil objektiv 17-40/4 mm, i když s odstupem času si říkám že jsem měl zkusit pevnou 50.

Hokej to byl výborný, nejen že domácí vyhráli opravdu výrazným rozdílem 11 : 1, a tím pádem se urodilo dost branek, ale i vzájemné klání jednotlivých hráčů bylo skvělé. Titulek tohoto článku by taky mohl znít "Jak se hubí sršni" :-) Ke konci zápasu se dokonce schylovalo k nefalšované bitce. Z mého pohledu to chce ještě nějakou tu praxi, hokej je opravdu dost rychlý sport a co propásnete to zkrátka nemáte. Při focení se mi stala jedna kuriǒzní příhoda, v největším zápalu se mě jakýsi starší pán zeptal pro jaké noviny fotím :-) Bylo třeba mu vysvětlit, že maximálně pro svůj blog, na větší prezentaci v tisku se ještě necítím.

HC Mělník - Sršni Kutná Hora

Novoroční ohňostroj v Praze

2012-01-01T20:01:00.005+01:00

Slibovanou šou v Praze jsem si prostě nemohl nechat ujít. Podle informací na webu se mělo odpalovat příznačně ze Střeleckého ostrova a tak přišlo na řadu mudrování, odkud bude nejlepší výhled i s ohledem na předpokládané davy lidí. Při pohledu na mapu nakonec vyhrál Jiráskův most a to z několika důvodů. Mělo z něj být vidět jak na ohňostroj, tak i na jednu z dominant Prahy, Pražský hrad. Věž na Mánesu byla jako příjemný bonus. A taky jsem nemusel přestupovat, což kolem půlnoci je k nezaplacení.

Na místo jsem přijel tramvají raději o půl hodiny dříve, a vyplatilo se to. Nábřeží už bylo tou dobou plné lidí, u Karlova mostu doslova tlačenice. "Jiráskáč" byl naštěstí celkem v pohodě. Rychle jsem zabral dobré místo a po chvíli začala tlačenice i tady. Alkoholové výpary mě obklíčily a za nedlouho nějací "dobráci" začali odpalovat své menší ohňostroje na mostě, přímo mezi lidmi. Občas se na nás z oblohy snesly kusy očouzeného papíru. Bylo to sice nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Naštvalo mě ale počasí, začalo poprchávat a samotný Pražský hrad tonul v oparu jednak kvůli oblačnosti, a také z kouře od předčasně odpálených ohňostrojů. Naštěstí jsem měl v batohu igelitovou tašku z jakéhosi obchodu, která situaci alespoň co se týká počasí zachránila.

Když pominu tlačenici a občasné kopnutí do stativu, akce se vydařila. Snad jen návrat tramvají přes "Václavák" kde byli k vidění policisté jak v normálních uniformách, tak i "těžkooděnci" spíš připomínal demonstranci než oslavu konce roku.

Nejen do nového roku 2012 přeji vám, čtenářům mého blogu horu zdraví, kopec štěstí a nějaké to splněné přání. Fotografům samozřejmě dobré světlo.

Lafi

Silvestrovský ohňostroj

Vycházka kolem Vltavy

2011-12-11T19:20:00.000+01:00

Konečně dalo po dlouhé době o sobě slunce vědět, a tak mě to vyhnalo ven, na krátkou vycházku s foťákem.

Kolem Vltavy

Lanpárty v Dražicích

2011-12-09T23:17:00.002+01:00

Před skoro měsícem jsme se po delší době opět sešli na víkendovém skoro nonstopu v hraní počítačových her. Abych si druhý den v sobotu trochu odpočinul, šli jsme s kamarádem omrknout nedaleký hrad který nese stejný název jako obec pod ním. Počasí se k nám zachovalo pěkně macešsky, bylo kouřmo, slunce se za celou dobu neukázalo a fotky podle toho vypadají. V počítači s tím už žádné zázraky nevytvořím, tedy pokud se chci držet dokumentárního zobrazení.

Hrad Dražice

Jizerské hory a Liberec

2011-12-08T07:33:00.000+01:00

Když u nás začínalo inverzní počasí, což znamená zhruba před měsícem, napadlo mě podívat se někam do přírody. Někam, kde bude svítit slunce a budou tam lesy. Tou dobou už jsem bydlel v Praze a tak bylo víc možností. Hlavou mi prolétl nápad, zajet na jeden den do Jizerek. Bylo to výhodné hned z několika důvodů. Samotnému se mi nechtělo tahat auto, do Liberce jede z Černého mostu přímý autobus od Student Agency který je v cíli za hodinu a čtvrt, co víc si přát. Jen bylo potřeba obstarat místenku, nejlépe i na zpáteční cestu. Zaplatil jsem přes internet kartou, vytiskl jízdenku a v sobotu v 7 hodin ráno si to autobus s mojí maličkostí šinul směrem na sever. Neodpustím si pár slov k cestování. Nejdříve mě překvapila usměvavá slečna poletující celou dobu kolem cestujících, jakési povzbuzovadlo, u mě horká čokoláda, bylo v ceně jízdenky a ještě jsme mohli sledovat film, tuším že Teorii velkého třesku. A málem bych zapoměl na bezplatné zapůjčení různého čtiva. Na takový komfort nejsem od Čsad zvyklý, takže to byl pro mě mírný šok.

Něco po osmé nás uvítal Liberec a od autobusového nádraží jsem si to kráčel téměř liduprázdným městem na sever vstříc horám. Tenhle výšlap jsem kromě dopravy nijak neplánoval, šel jsem, jak se říká na zdař bůh. Po více než hodině chůze stále po asfaltu už se mi město začalo zajídat, ale stále nekončilo. První postřeh, Liberec je strašně roztahaný, příště je více než vhodné jezdit MHD.

První chabý náznak divočiny byl u kostela Panny Marie U Obrázku. Tam jsem také poprvé objevil turistickou značku modré barvy. Dál se šlo sice pořád po asfaltu, ale už ne rušnou periferií. Cesta vedla z kopce do kopce. Při pochodu jsem s nelibostí zjistil, že letní forma z Beskyd je fuč. Nohy mi prostě netáhly jak bych si představoval.

Doklopýtal jsem na rozcestí modré a zelené s tím, že bych mohl dojít do Chrastavy.Cesta vedla přes obec Radčice, ale bylo to pořád po asfaltu a ještě ke všenu z kopce a blbým směrem. Někde před Krásnou Studánkou mi došla trpělivost, udělal jsem čelem vzad a vrátil se zpátky na rozcestí. Bylo načase vykoumat kam se vrtnu. Mapy nemaje, po občerstvení vedly mé kroky k dalšímu rozcestí, které neslo zajímavé jméno Pod Dračím vrchem. Ten jsem si nemohl nechat ujít a proto vzhůru na skálu. Z ní byl super rozhled, ale dost foukalo. Hrál jsem si s nápadem dojít k přehradě Fojtka, ale bylo by to naknop a nechtělo se mi dobíhat bus. Tak snad příště. Ocitl jsem se znovu u dračího rozcestí a hloubal kudy dál. Pod rozcestníkem byla nějaká minimapka. Podle ní se dalo napojit na žlutou turistickou a vrátit se sem jinou cestou. Přes les se šlo dobře, ale v údolí začalo přituhovat, na trávě byla občas vidět jinovatka. V pohodě jsem vykrtkoval na cestě, no byla to spíš úzká silnice, takže zase asfalt. Po chvíli se přede mnou objevilo rozcestí Pod Javorovým vrchem a bylo možné vidět směrovku Liberec, stále po žluté. Super, nemusím se vracet a je to i blíž, začínaly mě totiž bolet nohy. Pohorky si s asfaltem zkrátka nerozumí. Asfalt postupně mizel, ale vypadalo to, že cesta vede jako v pohádce, přes snad sedmero kopců. Jak člověk vydusal jeden, hned se šlo dolů a před ním stál další. Nakonec jsem dopajdal k rozhledně Liberecká výšina. Byla zavřená, zrovna se opravovala. Smůla, akorát bylo pěkné měkké světlo na focení. To už jsem byl docela utahaný a ještě jako na potvoru se mi ztratila turistická značka, asi následkem stavebních prací na rozhledně. Vzal jsem to po silnici dolů. Trochu mě uklidňoval přibývající zvuk města a lidé s rodinami a nejrůznějšími mazlíčky. Jedněch jsem se pro jistotu zeptal kudy tudy do Liberce. Jaké bylo mé zjištění, že se nacházím vlastně už v Liberci.

Po nalezení nejbližší autobusové zastávky, bylo mým úmyslem se svézt. Ale ouha, bus jel až za víc jak půl hodiny. Řek jsem si, trochu se projdu, po cestě ho někde stihnu. A prošel se až k autobusáku. K odjezdu zbývala necelá hodina, o svůj přísun se hlásil také žaludek, proto mě blízká restaurace jménem Kozlovna nemusela dlouho přemlouvat. Uvnitř hrál personál přesilovku, ale slečna co obsluhovala byla příjemná. Nechtěl jsem experimentovat, byť na jídelním lístku se holedbali, že vaří pouze z kvalitních domácích surovin a kdesi, cosi. Odnesl to guláš a pivko. K tomu jen krátce. Knedlíky kupované a vlastní guláš vlažný. Kuchař se servírkou seděli v restauraci hned vedle, kouřili a popíjeli. Začalo mi svítat, proč tam není nabito.

Autobus jel na čas, usadil jsem se do pohodlných sedaček a měl co dělat abych nadobro neusnul. Ani se mi v Praze z busu nechtělo :-)

Podzimní Liberec

Podzimní Mělník

2011-12-05T20:21:00.001+01:00

Konečně jsem se dostal ke zpracování fotek z tou dobou ještě prosluněného Mělníka. nebudu napínat, několik fotek je jako obvykle dole, ve snímku s odkazem.
Pro upřesnění, vše je foceno pevnou 50, nechtělo se mi tahat byť na krátnou vycházku s psounem celý batoh.

Podzimní Mělník

HC Junior Mělník - HC Zlonice

2011-10-17T19:31:00.002+02:00

Na hokej jsem se chystal už delší dobu a z mnoha důvodů mi do toho vždy něco vlezlo. Až minulou neděli se to povedlo. Chtěl jsem si zkusit především focení v hale za umělého osvětlení. Bylo mi jasné, že světla nebude mnoho a tak už doma jako příprava předcházelo nasazení světelné pevné dvoustovky.

U pokladny mě překvapila cena vstupenky, ta byla víc než lidová v podobě 30 korun českých a prodávala je komunikativní starší paní, která mi ještě navrch dala vytisknutý zpravodaj. Na zápas jsem přišel krátce po jeho začátku, ale díváků bylo lidově řečeno pět a půl, byť šlo o domácí klání.

Co se týká focení, předpoklady nezklamaly. Světla bylo o chlup víc než na ploché dráze, ale i tak nic moc. Rovnou jsem nastavil iso na 800 a bylo to nezbytné minimum, co se dalo udržet z ruky. Zápas to byl zajímavý, padalo hodně gólů a pořád bylo na co se dívat. Potvrdilo se, že hokej patří k nejrychlejším kolektivním sportům. Sledovat puk hledáčkem skoro nešlo, na řadu přišla to intuice. Když se schylovalo k zajímavé akci, snažil jsem se být připravený. Dost mě limitovalo pevné sklo, na focení v místě kde jsem stál bylo mnohdy dlouhé, a u vzdálenější brány se daly fotografovat jen skupinky. Jako na potvoru domácí táhli většinu útoků po levém křídle, což bylo na mé straně. Musel bych fotit jednak přes plexi a také vyměnit objektiv, a tak bych přišel o možnost fotit události jinde. Ve druhé třetině jsem si proto stoupnul co nejblíž půlící čáře a co nejdál od ledu, abych tohle alespoň trochu kompenzoval. Předpoklad se ukázal jako správný, ale i tak se ne všechno podařilo vyfotit.

Na tribuně jsem potkal člověka s nějakým ultrazoomem na krku, docela by mě zajímalo, jaké fotky pořídil. Mě se zdálo, že se svou výbavou jsem na hranici možností.

HC Junior Mělník - HC Zlonice

Arnošt s kostí

2011-10-10T21:58:00.000+02:00

Při úklidu nezpracovaných fotek jsem zakopl o snímky našeho psouna, zápasícího s kostí od kotlety. Tou dobou tuším že byl novým přírůstkem ve fotovýbavě zánovní objektiv Canon EF 200/2.8 L, a tak jsem fotil téměř vše co se mihlo kolem, Arnošta nevyjímaje. Ze smršti fotek (můžeme děkovat za digitál) jsem jich vybral jen pár a pokusil se vytvořit krátkou reportáž :-)

Arnošt s kostí

6. MČR dračích lodí - d´Račice 2011

2011-10-09T12:43:00.000+02:00

Minulý víkend se v Račicích opět pádlovalo, tentokrát to měly na svědomí dračí lodě. S kamarádem a jeho synkem jsme dorazili dost pozdě, slunce se začínalo povážlivě sklánět k obzoru. Na prvních fotkách jde vypozorovat, jak světlo od zapadajícího slunce dopadá téměř rovnoběžně s hladinou a nejen tváře závodníků se barví do zajímavých odstínů. Vyvážení bílé jsem nechal na automatice, alespoň to je autentické. Od chvíle, kdy se slunce schovalo za horizont začaly potíže se světlem. Iso se nezadržitelně šplhalo do nepříjemných výšin a pevnou 200 jsem raději vůbec neclonil a raději zůstal na f/2.8. I tak se ne všechno povedlo. Na telekonvertor s dvojnásobným přiblížením jsem mohl rovnou zapomenout, protože bych se dostal na minimální clonu f/5.6 a to už bylo nepoužitelné. Co se týká citlivosti, při iso 400 se dá vyrobit ještě slušná fotka, ale u vyšších hodnot už je znát šum, nebo ztratíte detaily, prostě něco za něco. Když focení dračích lodí porovnám s nedávnou plochou dráhou, byla to procházka růžovou zahradou.

6. MČR dračích lodí - d´Račice 2011

Plochá dráha, Extraliga - Finále

2011-10-01T13:53:00.001+02:00

Ve středu na státní svátek se jel ve Mšeně závod na ploché dráze. Bylo to pro mě něco nového a docela jsem se těšil. Kolem závodního oválu postávaly davy lidí, až jsem se bál o místo na focení. Obava se naštěstí ukázala jako zbytečná a u hrazení se dalo v pohodě fotit. První nepříjemností se staly odlétávající hrudky od projíždějících motorek, které skrápěly diváky v zatáčkách . Neměl jsem strach ani tak o sebe, i když některé docela štípaly, jako o foťák a hlavně objektiv. Fotografové od novin si v klidu fotili na vnitřní ploše. Začínalo se závodit krátce po šesté, což znamenalo že za slabou hodinu se začínalo stmívat. Potom se odehrálo to pravé trápení. Abych dostal čas uzávěrky na alespoň trochu přijatelnou úroveň, bylo potřeba stále zvyšovat iso, a to až k nejvyšším hodnotám. Fotil jsem hlavně s pevným 200 mm sklem se slušnou světelností 2.8 a ani tak se při umělém osvětlení dráby nedostal na čas alespoň 1/100. Má rozmrzelost byla čím dál větší, nezbývalo než se pokoušet o panning. Malou útěchou mi bylo, že i profesionální fotografové to většinou také zabalili.

Plochá dráha Mšeno - mistrovství ČR družstev

Mistrovství ČR družstev a finále poháru ČR ve veslování - Račice

2011-09-29T15:59:00.000+02:00

Po sobotním výletě za motorovými čluny byla v plánu nedělní výprava do Račic na kanál za veslováním. Počasí se vydařilo, na skoro bezmračné obloze doslova zářilo slunce. Na místo jsem se dostal až odpoledne, a abych nemusel kanál obcházet pěšky při hledání dobrého místa na focení, ocitla se v kufru auta kromě batohu s foťákem také koloběžka. Trať má na délku přes dva kilometry a ukázalo se to jako opravdu dobrý nápad. Mohl jsem se celkem rychle přesouvat z místa na místo a i s proplétáním mezi lidmi nebyl problém jako kdybych jel na kole.

Přípravy na samotné focení se blížily nule, jednak jsem neplánoval se v Račicích moc zdržovat, především mě pořád trápily zanícené dutiny a na sluníčku mi nebylo zrovna dvakrát dobře. Spíš jsem to vzal jako foto trénink, abych nevyšel ze cviku a také se mi nechtělo být za tak pěkného počasí doma.

Jednotlivé jízdy se jely doslova jedna za druhou, takže stále bylo na co koukat a hlavně fotit. Pro zachycení detailů mi má pevná 200 nestačila a tak přišel na řadu telekonvertor. Od začátku z něj mám smíšené pocity. Sice prodlouží ohniskovou vzdálenost 2x, ale za cenu ztráty detailů. Možná jsem jen rozmazlený úžasnou kresbou pevného skla. Bylo to mé první focení veslování a odnesl jsem si několik postřehů. Jednak mě překvapilo, že kormidelníci používají mikrofon a v lodích jsou reproduktory. Když kolem vás taková loď, no vlastně skif propluje, je to jako kdyby měli na palubě moderátora. To na cestě podél trati většinou jede převážně na kolech nesourodý chumel lidí, kteří z plných plic povzbuzují, radí, nadávají, takže o zábavu není nouze. Každopádně jsem na kanále v Račicích strávil víc času, než bylo v plánu a rozhodně toho nelituji.

Veslování

Závody motorových člunů - Nelahozeves

2011-09-26T20:47:00.001+02:00

V sobotu se závodilo na motorových člunech v Marině Vltava. Po delší době jsem měl volno, Nelahozeves není daleko, počasí bylo dobré a tak se jelo. Přijeli jsme, dost brzo, první rozjížďky ještě ani nezačaly a tak byl čas na obhlídku míst vhodných k focení. Jak čas ubíhal líně jako proud Vltavy, začaly se na trať pouštět první plavidla aby zahřály motory na tu správnou teplotu. Nejdřív jsem fotil z dlouhého mola, abych byl co nejblíž hladině, ale po projetí člunů ukrutnou rychlostí se molo pokaždé slušně rozkývalo pod přívaly vln. Druhým stanovištěm byl prostor startu, kde se dala pěkně nafotit při rozjíždění počáteční téměř kolmá poloha některých závodních strojů. Nakonec jsem zkusil focení ze shora od restaurace. Hrdinou dne se nakonec stal pán s katamaranem, který zabodoval ani tak ne rychlostí svého stroje, jako statečností. Vedle super rychlých strojů to vypadalo, že pluje na výlet a zaslouženě sklidil největší potlesk :-) Co mě zarazilo, ve vší té vřavě silných motorů doslova flegmaticky plavaly kachny. Po projetí člunů to s nimi na hladině slušně házelo a oni se nenamáhaly ani přelétnout o kus dál.

Motorové čluny

Klatovy

2011-09-19T08:19:00.002+02:00

Z víkendové akce na chatě u kolegyně na téměř samotě u Klatov nakonec vylezly jen dvě panoramata. Foceno je to na louce nad obcí Dlažov. Ostatní fota jsou momentky, což je jaksi soukromá záležitost.

Aktualizace: Domluvil jsem svolení k publikování ještě dalších dvou panoramat z místa, kde jsme pobývali.

Klatovy

Štramberk

2011-09-08T11:04:00.000+02:00

Poslední fotografickou úrodou z dovolené jsou snímky ze Štramberka. Jedná se o obec se stejnojmenným hradem. Při proplétání se úzkými uličkami se mi podařilo dostat se na jakési parkoviště vysoko nad městečkem. Hned vedle se nachází arboretum a za ním Kamenářka. Bylo dost času, krásné počasí, proto jsem nezaváhal k procházce. Mé očekávání bylo něco podstatně menšího. Než to všechno člověk v klidu proleze, nějakou chvíli to potrvá. Dokonce jsem vynechal rozhlednu, co byla poblíž. Při doslova romantickém procházení čas letí jako splašená herka. Ani mi to nepřišlo a na prohlídku hradu ho nezbývalo tolik, kolik bych si představoval. Při pohledu na doslova davy turistů směřujících k náměstí jsem nechtěl riskovat "botičku" od městských četníků a tak auto zůstalo na kraji obce. Následoval sprint k "Trúbě" což je hradní věž a propletení mezi lidmi na náměstí, kde se konaly jakési slavnosti. Na skoro každém rohu prodávali místní specialitu "Štramberské uši". Hezkou staročeštinou sepsanou pověst o uších najdete třeba tady. U hradu bylo už jen pár výcvaků a zpátky do Valmezu.

Štramberk

Výstup na Radhošť

2011-09-07T13:17:00.000+02:00

Další den jsem měl naplánované setkání se spolužákem z průmyslovky v Kolibě mezi Rožnovem a Frenštátem. Při pohledu na mapu mě napadlo si výlet užít i jinak. Přijedu o trochu dřív a pokořím Radhošť. Je to od hlavní silnice po modré turistické jen něco kolem 5 kilometrů na vrchol, takže pohoda.

Hledání té správné koliby mi zabralo něco času, a tak skoro veškerá časová rezerva byla fuč. Začal jsem se drát rychlým krokem do kopců. Po nějakém čase se mi ztratila značka. Nastala chvíle zmateného pobíhání po cestách, kterých bylo celkem dost. Čas mě začal tlačit a nebyl prostor na experimenty. Chtě nechtě vrátil jsem se zátky dolů skoro až k parkovišti. Tam mě přivítal zarostlý a napůl vyvrácený rozcestník. Z kopce přes louku se ke mě řítila skupina uřícených turistů. Pro jistotu jsem se zeptal na cestu a znovu se vydal nahoru, tentokrát už správnou cestou.

Času tou dobou už nebylo nazbyt a cesta vedla do pořádného krpálu. Někde v půlce trasy už nebylo pochyb, začala mě dohánět bouřka. Zkusil jsem přidat ještě trochu do kroku ve snaze nezmoknout než vylezu na Radhošť. Sice jsem měl s sebou pončo, ale nechtělo se ni lézt do kopce v tom igelitu. Už tak ze mě pěkně lil pot.

Vrchol jsem dobyl v celkem slušném čase a pořídil pár záběrů. Dole pod horou bylo zataženo, všechno se utápělo v mlze, po obloze se převalovaly mraky, místy trochu krápalo. Zkrátka na focení nic příjemného. Co čert nechtěl, po cestě dolů se začalo dělat hezky. Na návrat už ale nebyl jednak morál a ani čas. Dolů jsem seběhl také celkem rychle, ani s tím pospícháním to nemuselo být tak horké, kamarád měl půl hodiny zpoždění :-)

Výstup na Radhošť

Bystřička, výšlap po okolí

2011-09-06T14:33:00.000+02:00

Následující den se hned po ránu udělalo pěkné počasí a tím pádem by mě na chatě neudrželi ani ve svěrací kazajce. Nechtělo se mi nikam složitě jezdit, parkovat, proplétat se mezi nervózními turisty, zatoužil jsem po samotě a klidu lesa.

Nebylo nic lehčího než vzít na záda batoh s fotovýbavou, nazout na nohy pohorky a vydat se kousek nad chatu kde jsem to už znal a pokračovat po modré směrem k přehradě. U ní mě čekala v hospůdce U Mokrošů "Kyselica". Ne, není to žádná kyselá ženská, tak se jmenuje výborná polévka, podobná v Čechách známé zelňačce.

Po posilnění mě zlákaly kopce na druhé straně Bystřičky, vypadalo to na putování po červené turistické značce. Původně bylo mým cílem dojít do Valmezu a zpátky, ale když jsem se podíval kolik je hodin, rychle mě to přešlo. Jako náhradní varianta se zdálo být dobré putovat od rozcestí na Malé Lhotě dále po modré, po hřebenech kopců, a potom v příhodném místě sejít do údolí a zpátky na chatu.

Slunce svítilo jako divé a já truhlík si s sebou vzal jen necelý litr vody, který začínal rychle mizel. Naštěstí jsem nebyl daleko od chaty, vlastně jen na protilehlém kopci i když kolem 600 metrů nad mořem. Od Medůvky mé kroky vedly po neznačené lesní pěšině dolů do údolí, aby po chvíli neomylně zbloudily. Po poradě s mapou a GPS se dalo celkem spolehlivě vytušit, že jdu sice správně z kopce dolů ale špatnou cestou. Po nějakém tom pobíhání po lese jako zmatený druid se mi podařilo najít jakousi pěšinu a tou se dostat na správnou cestu, i když o hezký kus níže. Další putování se už obešlo bez dramat.

Na chatu jsem došel v celkem dobrém čase, ale znavený a žíznivý. Holt středočech není zvyklý chodit po horách. Snad se fotky budou alespoň trochu líbit.

PS: Poslední dva snímky jsou foceny z okna chaty při západu slunce.

Výlet kolem Bystřičky

Bystřička po ránu

2011-09-05T13:25:00.000+02:00

Během mého pobývání na téměř samotě v kopcích se mi v hlavě vyklubal nápad pořídit nějaké fotografie při východu slunce. I když jsem většinou chodil spát tak říkajíc se slepicemi, přece jen když se v takové pustině setmí, je opravdu tma a není co dělat. Na televizi se mi koukat nechtělo a tak jsem nařídil budík na šestou a šel chrnět.

Po nedobrovolném probuzení se mi stejně z postele moc nechtělo, ale nakonec fotografická touha zvítězila, byť těsně :-) Následovala lehčí hygiena, převážně na probuzení, pidi snídaně a šlo se. Už z předchozích dnů jsem měl vytypovaná místa odkud se dá fotit, a tak nebylo moc co řešit. Jen mě mrzí, že jsem nestihl vyčištění čipu zrcadlovky před dovolenou.

Bystřička po ránu

Valašské muzeum v přírodě

2011-09-02T13:50:00.001+02:00

Druhý den dovolené na Valašsku jsme po doporučení věnovali prohlídce skanzenu. Nejdříve jsme se podívali do "Dřevěného městečka". Tam nám počasí zase tolik nepřálo, bylo většinou zataženo a díky tomu se mohou zdát snímky jaksi ploché, i když jsem se snažil o nějaké to vylepšení. V místní hospůdce, která fungovala jsme ochutnali pohanku. Osobně na luštěniny moc nejsem, ale jelikož tam byl špek, nebylo to tak špatné :-) Také pohanku dělají na sladko, s trnkami (pro Čechy švestky).

Po městečku odnesla naší návštěvu "Mlýnská dolina". To se mi dost líbilo. Je to ukázka řemeslných staveb a jak už je podle názvu zřejmé, šlo hlavně o mlýn, kovárnu, pilu a lisovnu na lněný olej. Prohlídka se děje s průvodcem a dokonce uvidíte stroje v provozu.

Nakonec jsme vzali ztečí "Valašskou dědinu". To už slunce pálilo jako divé. Tenhle okruh je dost rozlehlý, doporučuji si na něj vyčlenit dostatek času. Všechno projít jsme samozřejmě nestihli, jednak nás tlačil čas a i únava z chození sem tam se začínala hlásit o slovo.

Výlet to byl zajímavý, rozhodně je v městečku na co se koukat. Kdo by toužil po více informacích, zdroj je například tady: http://www.vmp.cz/

Valašské muzeum v přírodě

Dovolená ve Valmezu I. Štípa u Zlína

2011-09-01T12:38:00.002+02:00

Na začátku krátkého psaní a především fotografií z dovolené ve Valašském Meziříčí (Valmezu) na rozcvičku přináším několik snímků farnosti Štípa u Zlína. Pro mě to byl neplánovaný výlet, známý potřeboval cosi vyřídit ve Zlíně a při cestě zpátky jsme se zastavili právě tady. Bylo pěkné počasí a tak proč si trochu nezafotit. Pro více informací stačí do internetového prohlížeče zadat http://www.stipa.cz/

Štípa u Zlína

Křivoklát a okolí

2011-08-31T13:11:00.002+02:00

Ještě než vystavím ukořistěné fotky z Beskyd, splácím jeden renonc v podobě zapomenutých snímků z vandrování po Křivoklátsku. Počasí opět nezklamalo a deště jsme si i tentokrát užili dosytosti. Fotky najdete na známém odkazu.

Vandr Křivoklátsko

Mělník ve dne

2011-08-24T08:31:00.000+02:00

Právě zpracovávám několik set fotografií z týdenní dovolené v Beskydech, což mi zabere nějakou dobu a tak pro zkrácení "jistě netrpělivého" :-) čekání na nový příspěvek dávám v šanc nějaké fotky mého rodného města, pořízené během srpna.

Mělník za dne

Večerní Mělník

2011-08-12T19:26:00.001+02:00

Konečně jsem se dostal ke zpracování fotek ze začátku srpna. V podvečer bylo mým úmyslem vyfotit měsíc v úplňku nad mým rodným městem. Měsíc bohužel vyšel dost pozdě a už se mi nechtělo čekat, tak vzniklo těchto několik fotek jako útěcha. Místo pořízení, Polabská cyklostezka.

Mělník večerní

RawTherapee 3.0.0

2011-08-04T08:40:00.000+02:00

Ti kdož používají ke zpracování surových dat ze svých fotoaparátů teď už svobodný program RawTherapee mohou jásat. Před nedávnem vyšla stabilní verze 3.0.0. Jen pro úplnost dodávám, že od minulého roku jsou k programu k dispozici zdrojové kódy a něco mi říká, že tento, pro mnohé fotografy nepostradatelný prográmek čeká zajímavý osud, myslím že se máme na co těšit.
Jen mě mrzí jedna věc. Rád bych autorovi/autorům přispěl na vývoj softwaru, ale pro příspěvky používají systém PayPal kde nemám účet a nechce se mi ho zakládat jen kvůli přispívání.
Tady je odkaz na stránky projektu.

Černobílý portrét

2011-07-17T15:29:00.001+02:00

Nadpis by se také mohl jmenovat, první vážnější focení portrétu. A bylo to zatím nejtěžší, co jsem kdy dělal. Samotné focení probíhalo celkem bez problému, tedy když pominu neustálé pobíhání od blesku k blesku a seřizování intenzity osvětlení. Také absence pozadí byl trochu problém, ale řešitelný.. Vrásky na čele mi způsobilo až samotné zpracování. Už to nebylo jen o nějakém ořezu, úpravě expozice, trochou hraní s křivkou a konečné doostření. Ale popořadě.

Technika se kterou fotím je softbox 60 x 60 cm se stojanem a bílý difuzní deštník průměr 90 cm připnutý ke klasickému stativu. Na osvětlení používám trojici blesků. Jednak dva čínské, značky Yongnuo YN460 koupené na Aukru a potom Canon Speedlite 430EX II. Softbox svítil zpředu zleva, deštník zprava. Vzadu za modelkou byl v sáňkách na zemi třetí. Všechno bylo spojené kabely.
Pokoušel jsem se o různou intenzitu osvětlení ze stran a zadní blesk měl nasvěcovat vlasy, aby vynikly.

Po nafocení, které zabralo odhadem něco přes hodinu, jsem se vrhl na zpracování. Tady začalo to pravé peklo. Snímky zpracovávám v programu Rawtherapee, tudíž přímo surová data. Na následné hraní v Gimpu většinou nemám nervy. Pořád se mi nedařilo upravit fotku tak, aby se mi líbila. Největší problém byly detaily na pleti, kterých se nešlo zbavit. To znamená různé pihy, chloupky, póry a jiné. Také vyvážení bílé nebylo ideální a "pleťovka" šla trochu do růžova.

Náhodou mě napadlo vyvolat jeden snímek do černobílé a hned bylo rozhodnuto. Postupně se dočkaly i ostatní fotky takovéto úpravy. Zpracování mi s přestávkami trvalo skoro měsíc. Ne že bych na úpravách seděl denně do noci, spíš jsem nebyl stále spokojený a bylo také potřeba řešit starosti i běžného života.

Jana

České Středohoří

2011-07-13T11:14:00.002+02:00

V polovině předminulého týdne se mi hlavou prohnala kacířská myšlenka zavandrovat na pár dní někam blízko domova. Po prohlídce mapy zvítězilo České Středohoří. Nakonec jsme jeli pouze ve dvou, ale vůbec to nevadilo. Ze začátku jsem si hrál s myšlenkou na přibalení zrcadlovky, ale po potěžkání sbaleného batohu mě to rychle přešlo. Všechny fotky tudíž má na svědomí starší kompakt Panasonic FZ8 a je to na fotkách znát. Počasí bylo pro nás už tradiční, většinu času nám propršelo.

Vandr České Středohoří

Dračí lodě GP Litoměřice

2011-06-27T08:13:00.002+02:00

V sobotu bylo v Třebouticích, což je jedna vesnice u Litoměřic, k vidění klání dračích lodí. Od rána se počasí nemohlo rozhodnout jestli bude svítit slunce, nebo zaprší. S deštěm se to naštěstí nevyplnilo, ale podmínky pro focení se pořád měnily, prostě klasické polojasno až oblačno.

Závody se jely na 200 a jeden kilometr. Kratší trať byl docela fofr, nebyl čas vymýšlet nějaké skopičiny. Kilometr se jel na dvě kola kolem bójí a to už bylo zajímavější. Při jednom klání lodě dokonce o sebe zavadily a co z toho vzniklo můžete vidět na fotkách.
Taky jsem se pokoušel o jakýsi panning, což u takového sportu dalo hodně zabrat. Jednak lodě přece jen plují o dost pomaleji, než třeba jedou auta a druhak se na lodích všechno hýbá, včetně lodě samotné. Udržet poměrně dlouhý čas z ruky u pevné dvoustovky není žádný med. Abych pořád neskuhral, celkem jsem si zvykl na pevné sklo i za cenu, že se člověk dost naběhá.

Jo a ceny pro vítěze předával Martin Doktor.

DragonBoat Litoměřice

Závod na čtvrt míli

2011-05-28T13:51:00.005+02:00

Na konci května se na Mělníku jel závod na čtvrt míli. Akce sama byla ze začátku trochu chaotická. Dozvěděl jsem se o ní z malé upoutávky na Mělníčku, ale žádné webové stránky o závodu se mi nepodařilo nalézt. Nezbylo než doufat, že se celá akce nakonec uskuteční.

Večer předtím sprchlo a ještě v sobotu ráno se po obloze hodily mraky. Na focení žádná sláva. Naštěstí už kolem poledního se ukázalo slunce a odpoledne byl už slušný pařák. Podle jediné informace, co se mi podařilo získat, se mělo závodit na rovince mezi Mělníkem a Liběchovem. Ještě čtvrt hodiny před závodem to nevypadalo na organizování takové akce. To se naštěstí za chvíli změnilo. Zaparkoval jsem auto kousek od startu a celou dobu se motal kolem něj.

Bylo to mé první focení automobilových závodů chvíli trvalo, než jsem se zorientoval. Aby na fotkách auta nevypadala že na silnici parkují, chtělo to do snímků dostat trochu dynamiky. A tak jsem vyzkoušel Panning, hrátky se zoomem při expozici a podobné šílenosti. Dobře o těchto věcech píše na svých stránkách Martin Kozák. Takové techniky nemám ještě vychytané a tak doma při prohlížení fotek jich bylo spousta nepoužitelných. Těch několik, co se mi zdály použitelné najdete v galerii.

Mělnická čtvrtmíle

Dračí lodě ve Štětí

2011-05-06T11:50:00.003+02:00

Předminulý víkend se konal kousek od nás ve Štětí závod dračích lodí na Labi. Počasí přálo a tak jsem pobral batoh s fotovýbavou, přítelkyni, pesana a jelo se.

Po marném hledání volného místa k zaparkování, jsme vzali za vděk parkovištěm u místního supermarketu. Po krátké procházce parkem se objevila budova loděnic a už z dálky se dal tušit pěkný mumraj lidí. Několik stánků s občerstvením, pořadatelské místo, dokonce byl k vidění stan s veslovacími trenažery. V tom vedru to připomínalo rafinovanou mučírnu.

Co se týká samotného závodu, utkaly se většinou dvojice lodí a tak se bylo pořád na co dívat. I přes davy lidí, tísnící se různě po břehu se dalo najít slušné místo na focení. Větším problémem, se kterým nešlo příliž co dělat, bylo mírné protisvětlo od slunce a tak se na některých fotkách obličeje utápěly ve stínu.

Na takové akci jsem byl poprvé a co se týká focení, byl to docela fofr. Nezdá se to, ale loď se dá rozjet na poměrně slušnou rychlost, takže kolem vás doslova prosviští. Při absenci telezoomu to bylo pro mě dvojnásob složité. Ale dost řečí, jde se na fotky.

Dragonboat Štětí

KayakCros na Kamenici

2011-04-27T12:19:00.002+02:00

Z kraje dubna se sešli vodáci na Jizerské Kamenici ke splutí téhle divoké říčky. Pouštěla se totiž Josefodoská přehrada, takže na řece bylo rušno. Nahoře byly rafty, u Návarova "plasťáci" a dole slalomáři. Vylákal jsem drahou polovičku pod příslibem hezkého nenáročného výletu na čerstvém vzduchu. Pesana ukecávat nebylo třeba.

Při cestě byla na Turnovské dálnici kolem Mladé Boleslavi trochu zácpa, ve Škodovce byl den otevřených dveří. Původně jsme měli za lubem dojet do Plavů, odtud vlakem do Návarova a zpátky k autu dojít podle vody. Kamenice v těch místech je nejhezčí a pěkně divoká. Plán to byl pěkný, ale zhroutil se ještě za jízdy autem. Vyjeli jsme samozřejmě se zpožděním, situace na dálnici tomu taky neprospěla a tudíž bysme nestihli vlak a další jel až za dvě hodiny. A tak jsme jeli rovnou do Návarova. Z mé strany byla trochu obava z parkování, ale to se naštěstí ukázalo jako zbytečné.

Slunce svítilo o sto šet, možná i sedm, i u vody byl hic a na procházku i focení ideální podmínky. Peřej s příznačným názvem "Tobogán" byla kousek po proudu, na níž probíhaly závody KayakCrosu čemuž nešlo odolat. Chvíle na rozkoukání, nalezení místa na focení a hurá k řece. Tady se projevily mezery v mé fotovýbavě. Základní objektiv, v mém případě zastoupený Canon EF 17-40 f/4 byl příliž krátký a pevná "dvoustovka" Canon EF 200 f/2.8 v některých případech zase moc dlouhá. Zkrátka a jednoduše, situace si říkala, ba přímo křičela po telezoomu. Podle hesla "není spatného vybavení, je jen špatných fotografů" jsem se,možná trochu zmateně, jal přelézat skalky u břehu, ve snaze nalézt ideální vzdálenost od peřejí. To se s určitými obtížemi podařilo. Výsledek posuďte sami.

KayakCros Kamenice

Fotobatoh

2011-04-11T12:24:00.005+02:00

Po pořízení dalšího objektivu jsem s hrůzou zjistil, že se mi výbavička nevejde do stávající brašny, čímž byla KATA DC-441. Je to dobrá brašna, pro zrcadlovku a dva větší a jeden malý objektiv nebo blesk, s malým příslušenstvím stačila. Když se mé fotografické nádobí rozrostlo ještě o pevnou dvoustovku, bylo načase s tím začít něco dělat.

První dilema bylo rozhodování mezi větší brašnou a klasickým fotobatohem. Kočkopsa v podobě jednopopruhového skorobatohu jsem zavrhl okamžitě. Pro brašnu mluvila její pohotovost a nižší cena, proti její nošení jen přes rameno. Při vzpomínce letního celodenního výletu v Krkonoších a vláčení se s brašnou po horách, kdy mi málem upadlo rameno jsem takovou možnost zavrhnul.

Ještě mě napadlo přece jen si pořídit brašnu a na výlety ji nosit vepředu na břiše, připevněnou na popruhy batohu a na zádech mít klasický batoh. Tím by odpadly nevýhody většiny fotobatohů, málo místa pro osobní věci, typicky svačina, svetr, lahev s vodou a také povětšinou špatně tvarovaná záda takových batohů. Dokonce jsem pár takových systémů uchycení fototechniky viděl na webu. Nakonec bylo i takové řešení mnou zavrhnuté, jednak z vrozené lenosti bastlit popruhy doma na koleně, a pak by se mi asi úplně nezamlouvalo se potit se dvěma batohy jak vzadu na zádech, tak zepředu.

Díky výše probraným úvahám nakonec zvítězila idea klasického fotobatohu, jen se bylo potřeba zamyslet nad velikostí a vnitřním uspořádáním. Notebook sebou moc netahám, takže speciální kapsu na něj jsem si mohl s klidným srdcem odpustit. Navíc, když je notebook hned za zády, udajně se batoh špatně nosí. Dlouho jsem uvažoval o dvoukomorovém baťůžku, spodní část pro fototechniku, vršek pro osobní věci. Do užšího výběru se dosal jednak batoh Naneu Alpha a BagMaster ML014 Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad a spoustě lidí to může vyhovovat. Postupně mi ale na takovém uspořádání začalo vadit víc a víc věcí. Předně, nedá se rozšířit jak část pro fototechniku, tak část pro osobní věci.
U Bagmasteru se batoh "láme" a při nošení stativu to může dělat problém. Taky turistická část je pro mě nesmysně dělena na dvě části, čímž se dál zmenšuje prostor, třeba pro bundu.
U Naneu jsem si nebyl jistý, jestli by se mi do něj vešly všechny moje serepetičky. Jinak se mi jeho vzhled líbil od začátku. Bohužel je docela malý.

Nakonec jsem zavrhnul oba batohy a rozhodl se pro jednokomorový, celý určený pro fototechniku. Po dlouhém bádání se mi do hledáčku dostal batoh LowePro Flipside 400 AW Zaujal mě jak tvarem, tak cenou i uspořádáním. Ale všechno postupně.

Batoh je objemem takovým trochu větším zavazadlem do školy, nebo do práce. Zvolil jsem olivovou barvu místo černé, přijde mi taková kombinace nejen do přírody lepší. Do báglu se leze přes "záda" rozepnutím po obvodu celého batohu, tudíž nehrozí krádež fototechniky od nenechavých rukou. V tlačenici lidí je to opravdu k nezaplacení. Když už jsem zmínil přístupové místo k "nádobíčku", nemusíte se bát, že při každé manipulaci s technikou budete muset batoh sundat ze zad a položit ho na zem. Mrkněte se na video jak se to dělá.

Záda sice disponují bytelnými vycpávkami, jejich rozmístění by však mohlo být lepší, ale není to žádná tragédie. Když to srovnám s jinými fotobatohy, tak je to luxus. Popruhy jsou zastoupeny jednak klasickými (anatomicky tvarovanými), a je tady také bederní a prsní. ~~Posledně jmenovaný bohužel není výškové stavitelný, je napevno přišitý k hlavním popruhům a je to takový střízlík~~.
Uvnitř batohu je spousta prostoru. Vešlo se mi tam pohodlně úplně všechno a ještě zbylo místo pro drobnosti. Uskladnil jsem tam i takové věci jako nabíječky pro foťák a tužkové baterky, dokonce i sluneční clony. Přihrádky jsou promakaně vyřešené a dokonale mi vyhovují.

Když došlo ke zkoušce uchycení stativu, trochu jsem znervózněl. Co mám zkušenost, batohy, alespoň ty levnější jsou šité většinou pro menší stativy. Což u mého macka může být problém. První zděšení bylo, že se do "kapsičky" co slouží na uchycení stativových noh se ty mé (Stativu) nevejdou, maximálně jedna. Vyřešil jsem to s elegancí soubě vlastní :-) do té pidikapsy zasunul středovou tyč stativu. Asi ve dvou tředinách batohu se nachází stahovací páska. Nechápu proč ji nedělají až úplně nahoře, nebo jednu dole a druhou právě navrchu. Takhle se mi stativ na batohu slušně "bincal" a nohama se nebezpečně přibližoval mým stehnům. Opět přišla chvíle na domácí kreativní tvorbu. Vzal jsem z jiného batohu delší kompresní pásek, ten provléknul madlem na přenášení a upnul jím stativovou hlavu. Tím se stativ krásně vycentroval do svislé polohy. Snad to v terénu nebude zlobit. Někdy si myslím, že výrobci nepřemýšlí nad tím co vyrobí.

Aktualizace 28.5.2011: Větší stativ se dá připevnit jednoduše vrchními kompresními pásky, jelikož jsou na nich chytře umístěné spony. Takže omluva pro LowePro.

Aktualizace 4.1.2012 : Prsní úvazek je výškově nastavitelný! Zjistil jsem to když mi při nějaké manipulaci jeden konec vyjel z jezdce na popruhu a na řadu přišlo dumání co s tím :-)

Fotobatoh LowePro Flipside 400 AW

Fenomén jménem histogram 2: úpravy fotografií

2011-04-05T12:55:00.000+02:00

Před nedávnem jsem odkazoval na docela povedený článek na téma histogram. A už je tu pokračování v podobě vlatních úprav fotografií v počítači. Kdo by měl zájem, nechť se mrkne na odkaz.

Fenomén jménem histogram

2011-03-24T12:46:00.000+01:00

Na webu Fotoradce.cz jsem objevil čtivý článek o tom, jak používat histogram ve fotoaparátu. Je to psané více méně pro začátečníky, ale o to srozumitelněji. Koho by to zajímalo tady je odkaz.

Mariánský Týnec

2011-03-21T12:20:00.005+01:00

O předminulém víkendu, sakra jak ten čas letí, jsem byl objednán na stříhání stromů ke kamarádovi na chatu. Tahle akce se už pomalu stává tradicí a tak nebylo co řešit. Jedinou změnou oproti minule bylo přibalení fotografického nádobíčka, čímž se podstatným způsobem rozrostla má zavazadla.

Počasí ten víkend bylo jedním slovem báječné a těšil jsem se nejenom na známé tváře se kterými se bohužel nemám možnost vidět každý den, ale i na focení. Sobota byla věnována podstatné úpravě zahrady, dokonce si mě vypůjčil i soused, za což jsem dostal dobrou domácí slivovičku.

S utíkajícím večerem a přibývajícím alkoholem jsem začínal mít obavu, jestli se ráno vykopu z postele. Nakonec jsem přemohl svou lenost, sbalil si fotofidlátka a vyrazil krátce po rozednění po poli, směrem k bývalému klášteru. Slunce bylo už trochu nad obzorem, na nebi ani mráček, na poli "šedivák", jedním slovem paráda. Cestou se mi podařilo udělat pár fotek, ale to jsem ještě netušil, jak si se mnou počasí bude zahrávat.

Chvíli po příchodu ke klášteru se totiž od západu zničeho nic přiřítila oblačnost, takže po chvíli pokryla takřka celou oblohu a bohužel zakryla i slunce. Potichu jsem zaklel. Po marném čekání na lepší světlo, podle hesla "není špatného počasí, jsou jen špatní fotografové" se jal páchat další fotografie. Ovšem vrcholem bylo, když jsem doklopýtal zpátky na chatu, během ani ne hodiny se obloha zase vyčistila a slunce se začalo zase smát na obloze. To bylo jako naschvál. Už vás nebudu unavovat řádky, dále už jen fotky.

A ještě odkaz na mapu.

Mariánský Týnec

Soutok po ránu

2011-03-19T12:27:00.004+01:00

Minulou sobotu bylo nádherné počasí a tak mě to nedalo a v neděli brzo (alespoň na mě) ráno jsem si naordinoval vstávání. To se zadařilo a něco po sedmé ranní si to kráčel rozespalým krokem k veslařskému klubu k Labi.

Co čert nechtěl, po slunečné a teplé sobotě bylo skoro mrazivé nedělní ráno a samozřejmě dole u řeky viditelnost nic moc. Ale když už jsem se v tu šílenou hodinu vykopal z postele, bylo by slabošské se nepokusit alespoň o nějaký snímek.

Soutok poránu

Nedvězí

2011-02-19T12:01:00.024+01:00

Minulou sobotu bylo u nás opravdu pěkné počasí a po nekonečném hrbení se u počítače jsem zavelel k odpoledni stráveném v lůně přírody. Kolem našeho městečka už máme skoro všechny cesty prošlápnuté několikrát a tak mě zlákala vidina nějaké rozhledny, nebo kopce s výhledem.

Při prvním pohledu na mapu Kokořínska mě upoutal kopec se zajímavým názvem Nedvězí. Nebylo to pro nás neznámé místo, byť trochu z ruky, ale uprostřed zimy jsme tam ani jeden nebyli. A tak začalo velice rychlé balení. Foťák, stativ, něco k zakousnutí, trochu čaje do termosky a nezapomenout na Arnošta.

V autě pesan neskutečně zlobil byť byl uvázán na zadní sedačce, ale i tak se nám podařilo dojet do cíle. Zaparkovali jsme v údolí na lesní cestě mezi Rájem a Dubou. Mé obavy mířily hlavně na výskyt bahna na cestách kudy půjdeme, čož se naštěstí nepotvrdilo. Ale hned zkraje nás čekalo nemilé překvapení. Dobrý kilometr byla cesta jedno velké kluziště, jak zbylý sníh střídavě odtával a znovu namrzal. S klením jsme tuhle překážku překonali.

Jak jsme stoupali, ledu i zimy ubývalo a nakonec nás po zdolání stinného údolí uvítalo slunce. Nedvězí bylo zdoláno ve skvělém čase a i Arnošt se mezitím trochu unavil. Na vrcholu jsme nebyli sami a tak muselo focení chvíli počkat než se ostatní výletníci dosyta pokochají dokonalým kruhovým výhledem. V okamžiku, kdy jsme se ocitli sami, jako naschvál zapadlo slunce za takovou pidi hradbu z mrňavých mráčků a nevypadalo to, že by se mu odtud chtělo. Nedalo se nic dělat, vytáhl jsem "nádobíčko", tedy stativ a zrcadlovku a jal se fotit panoráma. Po nafocení a občerstvení ze skromných zásob jsme pokračovali stejnou cestou zpátky k autu.

Slunce bylo už celkem nízko nad obzorem a mrška jedna skoro celou zpáteční cestu nám vesele svítilo do kroku, jako by z přirozené zlomyslnosti. Už cestou tam, jsme minuli jeden neudržovaný hřbitov u kterého byla kaplička a co se dalo rozluštit z vesměs povalených náhrobků, byly to vesměs německá jména. To nám připomnělo část naší neslavné minulosti a to, že se nacházíme v Sudetech.

Jakmile jsme se znovu zanořili do rokliny, zahlásil se o slovo mráz, zima a taky se znatelně sešeřilo. Naštěstí to k našemu přibližovadlu už bylo kousek a tak jsme výlet všichni zvládli.

Odkaz na mapu najdete tady.

Nedvězí

Mlžný večer

2011-01-23T12:32:00.002+01:00

Když se vracím z práce domů, většinou už je tma a poslední dobou se připojila i mlha.

Spolu s veřejným osvětlením dokáže vytvořit zajímavou hru světel a stínů. Popadl jsem doma zrcadlovku, nasadil na ní široké sklo a na rameno stativ. Výsledek posuďte sami.

Mlha

Jak fotit nejen ve studiu

2011-01-03T12:35:00.001+01:00

Při pročítání zpráv z Google Readeru byla i jedna nenápadná o fotografování a udělala mi svým odkazem velkou radost. Není to jen výstava fotografií, ale je tam především hezky názorně popsán postup, jak fotografie vznikla.

Nejdřív si zvolíte žánr, který vás zajímá, potom konkrétní fotku a vedle ní se objeví nejenom informace co všechno bylo při focení použité, ale i pěkné grafické znázornění rozestavění "nádobíčka" na ploše. Prostě, co víc si přát! :-)
strobox.com

Pokus o portrét

2011-01-02T12:37:00.002+01:00

Včera odpoledne jsem měl volnou chvíli a při vzpomínce na zahálející foťák se mi vyrojil v hlavě nápad na focení nějakého toho portrétu. Má drahá polovička se na nápad netvářila bůhví jak nadšeně, a tak jsem vzal za vděk jiným modelem a to v podobě našeho pesana Arnošta. Tou dobou byl úžasně líný, proto nehrozilo nebezpečí jeho všetečné zvědavosti a tudíž s ležérností sobě vlastí zapózoval.

Mé nádobíčko spočívalo jednak v digitální zrcadlovce (Canon EOS 40D) s objektivem EF 50mm f/1.8 II, stativu, systémovému blesku (Canon speedlite EX430 II) a difůznímu deštníku průměr asi 90cm. Na stativu byl blesk, deštník a celé jsem to propojil jednoduchým kabelem bez TTL měření, tudíž se všechno nastavovalo ručně.

V průběhu focení jsem zjistil, že takové focení není žádná sranda. Sice člověk má klid na focení, může si zvolit z jakého směru a kolik půjde na objekt světla, ale tím to hasne.

Jelikož dominantní osvětlení byl blesk rozptýlený deštníkem, čas závěkry nehrál skoro žádnou roli. Nejkratší synchronizační čas na fotoaparátu je 1/250 a ten jsem ani celý nevyužil. ISO bylo nastaveno na nejnižší hodnotu, tedy 100.

Focení se mi líbilo, za dlouhých a nevlídných nejen zimních nocí je to zábava a foťák nezahálí. Odnesl jsem si z toho pár ostřehů.

Při focení portrétů při ohnisku 50(80)mm je použitelná clona kolem 5.
Bacha na barvu pozadí, model se může od ní nepěkně obarvit
Chtělo by to více zdrojů světla, alespoň dva blesky aby nevznikaly nepěkné stíny. Možná by to částečně zachránilo pálit zezhora dolů a na podlaze mít nějakou odraznou desku.

Arnošt

Hořínské komory

2010-10-30T08:17:00.001+02:00

Jednoho krásného podzimního víkendu mi to nedalo, vzal jsem foťák a udělal lehkou procházku k nedalekým komorám. Ty se nachází na umělém kanále na Vltavě, kousek od Mělníka.

Hořínské komory

Vinobraní 2010

2010-09-19T08:28:00.001+02:00

Minulý víkend v našem městě proběhlo, tak jako každý rok v září Vinobraní. Ono to až tak se sběrem vína nemá moc společného. Spíš mám dojem, že vinobraní je jenom záminka k opíjení se čímkoli, spousta rámusu, davy lidí, asi už stárnu. A město si tučným vstupným příjde na své. Ale i tak jsme s přítelkyní vyrazili se podívat. Ostatně, nechaly se v programu najít i zajímavé kapelky.

V pátek po rozloučení se s přibyvšími příbuznými zamířily naše kroky ke kulturáku, kde měla hrát dixilandová kapela Steamboat Stompers. Původně jsem si chtěl s sebou přibalit foťák, ale v práci byl k obědu nějaký blaf a díky tomu mi bylo pěkně zle a tak jsem to nechtěl riskovat. Jinak kapelka nezklamala a kdo má rád tyhle melodie, určitě si to užíval s námi.

V sobotu mi ještě nebylo úplně do skoku, ale už to bylo lepší, takže na večerní ohňostroj jsem byl připraven. K té příležitosti jsem Janu navnadil na pozorování a focení ohňostroje z naší střechy, která je rovná. To se ukázalo jako dobrý nápad, s nikým jsme se netlačili, na focení byl klid, ale fotky tomu neodpovídají :-( Utěšuju se tím, že to byl můj první pokus o nafocení ohňostroje.

V neděli má fotografická nemohoucnost pokračovala při vystoupení Evy Pilarové. Měl jsem k dispozici pevné sklo, konkrétně Canon EF 200/2.8 Co se týká hloubky ostrosti, je sakra malá a delší chvíli mi trvalo si na to zvyknout. Potom ještě bylo potřeba si hlídat rozumný čas, abych to udržel "z ruky". Když k tomu přičtu nemožnost zoomování a tlačenici lidí, dost jsem se s tím zapotil.

Dál jsem byl skoro přinucen svou drahou polovičkou se podívat na vystoupení Maxim Turbulenc, tak i odsud je něco fotek. Nakonec to nebylo až tak kruté, jak jsem si představoval, dokonce bylo i na co se dívat :-) Zdálo se mi že si postupně na ten objektiv začínám zvykat. Osvědčila se mi taktika nastavit na pevno středový ostřící bod, k tomu inteligentní servo (průběžné zaostřování) a rozumnou clonu, většinou kolem čtyř.

Vinobraní 2010

Sedmihorky

2010-07-29T08:44:00.003+02:00

Za tímto, skoro pohádkovým názvem se skrývá část Českého ráje, v těsné blízkosti města Turnova. Jelikož jsme s drahou polovičkou měli minulý týden čas, rozjeli se přímo do kempu Sedmihorky.

Vzhledem k nepříjemné a hlavně dlouhé objížďce v Byšicích jsme zvolili cestu přes Kokořínsko, kolem Vrátenské hory, úzkýma okreskama. Po napojení na hlavní silnici mezi Českou Lípou a Mladou Boleslaví cesta utíkala o poznání rychleji a za chvíli nás přivítal kemp. Nejsem přímo kempový tip, raději tábořím takzvaně na divoko, ať už na vandru, nebo na vodě. Představa spousty lidí na malém prostoru kempu, hlučných kiosků a večer halekajících opilců není pro mě lákavá.

Naštěstí se má představa nenaplnila. Kemp byl sice trochu dražší, ale nad očekávání klidný a dokonce i čistý. Jen za sprchy se platilo zvlášť, což mi přišlo jako další pokus o levný přivýdělek kempařů.

Po chvíli kroužení jsme si vybrali místo pro stan a za další okamžik bylo naše útočiště postavené. Součástí kempu je také rybník s možností koupání, čemuž jsme neodolali. Na pláži byla hlava na hlavě. Děcka skotačila, rodiče pokřikovali na své ratolesti, jedním slovem úžasný. Po nějaké době nám poskytl útočiště jeden z kiosků. Šťastnou volbou bylo zřízení restaurace přímo v kempu, kde se dalo celkem dobře najíst, a obsluha byla příjemná. Prozkoumáváním kempu jsme strávili část večera, ale šli si poměrně brzo lehnout. K naší smůle jsme zaparkovali hned vedle mlaďochů, zkoušejících sílu reproduktorů jejich Fábie. Po lehké domluvě s tím naštěstí přestali. Potom už byl klid.

Ráno byla vstávačka docela brzy, ve stanu se už před sedmou hodinou vedrem nedalo vydržet. Naplánoval jsem túru, jejímž cílem bylo dobytí rybníku Věžák. Hned po ránu bylo pěkné vedro, ale v lese se chodit dalo. První zastávka se naskytla Hrubá Skála, kde jsme udělali pár fotek a trochu si odpočinuli, neboť cesta sem vedla stále do kopce. Od zámku se šlo už o poznání lépe, pořád z mírného kopce lesíkem a za chvíli nás vítal rybník Věžák. Dokonce jsem našel šikovnou pláž, kde jsme s Honzou kempili před dvěma lety na vandru. Koupání se nedalo odolat, slunce pěkně hřálo, prostě a jednoduše, bylo hezky na světě. Zpátky se nám nechtělo tou samou cestou, a proto jsme došli až k prameni "Prdlavky", kde se znovu naplnila naše čutora čistou a hlavně ledově studenou vodou a poté se šlo dál po zelené, bohužel po silnici. U Čertoryjí konečně cesta zamířila do lesa. Bylo to pořád do mírného kopce a šlo se poměrně dlouho. Když cesta konečně překřížila silnici, zkrátili jsme si naše putování a vydali se nejkratší cestou přes Hruboskalsko zpátky do kempu.

Po návratu byla v plánu koupel v místním rybníku, což se uskutečnilo, ale po chvíli začalo krápat. Usušili jsme se, převlékli z plavek do suchého a než se úplně rozpršelo, vzali za vděk útočištěm kiosku. Když už to vypadalo na konec deště, přesunuli se do restaurace na večeři. Zase začalo pršet. Po jídle jsme v přestávce mezi přeháňkami doběhli ke stanu a zašili se do spacáků. Pršelo celou noc, ale ráno naštěstí přestávalo.

Po snídani bylo naším cílem podívat se na Valdštejn. Jana měla z noci mokré sandály, ale moirové ponožky to spravily. Chtě nechtě bylo třeba se znovu vyškrábat kolem lázní Sedmihorky na Hrubou Skálu. U Adamova lože jsme odbočili po žluté turistické. Cesta zezačátku vedla po vršku skal. Naproti památníku horolezců hnízdí, tuším, že káňata. Jedno se mi dokonce podařilo vyfotit, ale dravec byl dost daleko a ještě se mi nepodařilo zaostřit přesně. Výsledek je velký výřez s rozmazaným hlavním motivem. Maje v rukou "jenom" kompakt, v takových okamžicích člověk teprve plně docení výhody focení se zrcadlovkou. Po překřížení s modrou značkou se cesta ubírala už jenom do kopce a to až na Valdštejn.

Ten nás uvítal nevlídným počasím, mraky se pořád honily po obloze a vypadalo to zase na déšť. Hrad jsme prolezli křížem krážem a při návratu si všimli, že se na nádvoří chystá svatební obřad. To nás, spolu s dalšími návštěvníky na čas vyhnalo do "předhradí". To ale vůbec nevadilo, neboť se tady schylovalo k šermířskému vystoupení skupiny Pernštejni. Před vlastní šarvátkou nám pán co prodával lístky vyprávěl a to poutavě o historii nejen tohoto hradu. Nebyl to jen tak ledajaký výklad, co najdete v učebnicích dějepisu, ten chlapík opravdu dobře věděl, o čem mluví a bylo na něm vidět, že je to jeho životní záliba. Nicméně šermíři byli také skvělí, i když vystoupení bylo krátké.

Čas na návrat. Nechtělo se nám zpátky plahočit zase přes Hrubou Skálu a tak se vymyslel náhradní plán a to po modré turistické. Vypadalo to jednak na nejkratší cestu do kempu, druhak mapa slibovala cestu, kde bychom se nemuseli nudit. Obojí se nakonec vyplnilo. U rozcestníku jsme předešli jednu rodinku. Na tom by nebylo až tak nic divného, kdyby se nechovali na náš vkus poněkud divně. Už na první pohled to byli Češi, avšak matka z nám neznámého důvodu občas začala mluvit anglicky. Asi si chtěla procvičit řeč. Jejich synek byl ovšem nepřehlédnutelný. Pořád okolo pobíhal, do všeho kopal, a abychom se nenudili, každou chvíli tleskal. Nejspíš povzbuzoval rodiče k vyššímu turistickému výkonu. Naštěstí jsme je dole u pramenu setřásli. Zbytek cesty probíhal už v klidu. Jen těsně před kempem nás zastavila paní s rodinou a otázkou jestli se tudy dostane na Hrubý Rohozec. Po krátkém vysvětlování a odhalení že ve skutečnosti myslí Hrubou skálu jsme poradili cestu a šlo se dál. Po příchodu do "nížiny" jsme zjistili, že se vyčasuje, dokonce i slunce o sobě zdráhavě dává vědět. V kempu u kiosku jsme si dali langoše a něco k pití, sbalili stan a věci a vydali se směrem k domovu. Po cestě se už nic mimořádného naštěstí nestalo, tedy až na pár retardů za volantem, ale to už beru jako běžný kolorit našich silnic.

Odkaz na mapu je tady.

Sedmihorky

Lužické hory a Sloup

2010-07-11T09:07:00.001+02:00

Minulý prodloužený víkend jsme se s přítelkyní rozhodli navštívit méně známé Lužické hory. Vedla nás k tomu relativní blízkost a potom tam ani jeden z nás nikdy nebyl.

V sobotu se nám ještě nechtělo a tak bylo na pořadu dne válení se u vody na pískovně, kde jsem se úspěšně přismahl. V neděli dopoledne nastalo balení na cestu. Pro jistotu jsme vzali také stan a spacáky. Cesta ve vedru nebyla až tak hrozná, ani nenastalo naše oblíbené bloudění, a tak jsme pohodlně dojeli do obce Jiřetín pod Jedlovou.

Původně byl cíl naší cesty ubytování na rozhledně, od čehož jsem si sliboval zajímavé fotky, hlavně při západu a východu slunce. Kousek za Jiřetínem bylo takové přírodní parkoviště, kde jsme zanechali našeho čtyřkolového oře a mrkli se na turistickou ceduli. Naše poloha byla kousek pod Křížovou horou. Čas nás netlačil a tak následoval výšlap do kopce ke kostelíku. Odtud zbývaly dva kilometry na Jedlovou horu, ale po turistické.

Po návratu do vesnice a návštěvě turistického centra následovalo zasloužené občerstvení v nově otevřené cukrárně kousek od návsi. V centru nám paní poradila, ať raději zapomeneme na ubytování na Jedlové, bývá prý dost plno a doporučila jakýsi hotel Slovan.

Přehodnotili jsme plány a jeli se ubytovat do Slovanu. Je to klasický hotel postavený ještě za éry komunismu a tomu odpovídá "architektura". Přivítala nás ne příliš ochotná paní v recepci, ale dalo se s ní domluvit a tak jsme za chvíli třímali v rukou klíče od pokoje. Na cimře bylo pěkné vedro, ale jinak to šlo. Sociálky byly společné na chodbě, ale protože hotýlek zel prázdnotou, ani to nevadilo. Následovala krátká procházka po okolí, při které si Jana málem dokázala podvrtnout kotník. Naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného. Po večeři jsme se brzo vydali na kutě. Co čert nechtěl, oba jsme nemohli dlouho usnout.

Ráno bylo pro mě vstávání o půl sedmé, trouba jsem si nevypnul budík na mobilu. To mě přimělo k nápadu nafotit něco takhle brzo ráno, kdy bývá krajina zajímavě nasvícená. Bohužel při pohledu na zamračenou oblohu mě to rychle přešlo. Alespoň se člověk mohl trochu déle vyspat.

Po vydatné snídani a kupodivu příjemné obsluze byly cíle našeho výletu hrad Tolštejn a samozřejmě rozhledna na Jedlové hoře. Obojí bylo příjemně blízko, ale do kopce. Při stoupání na hrad jsme ocenili o dost chladnější počasí, než bylo minulý den. Pod hradem je také restaurace, dokonce s možností ubytování. Při prolézání jeho rozvalin nám začalo krápat a bylo trochu větrno, a tak jsme našli úkryt v hospůdce při Kofole a kávě.

Z Tolštejna vedla cesta příjemnou procházkou lesem až těsně pod Jedlovou horu, kde se napojila na asfaltku. Po ní jsme vyfuněli až na vrchol. Ten nás přivítal mračny, jen kousek nad námi a tak z výhledu nebylo nic. Ani jsme nešli na rozhlednu. Po zotavení směřovaly naše kroky přes Křížovou horu zpátky do Jiřetína a odtud k hotelu, kde jsme měli už sbaleno a přichystáno na další cestu. Během návratu se jako na potvoru udělalo krásně, sluníčko svítilo a mraky byly jen tu a tam na obloze. Prostě pech.

Původně byl jako další cíl vybrán Hrádek nad Nisou, což je na opačné straně Lužických hor, ale po cestě jsme se rozhodli jinak. Zlákal nás totiž hrad Sloup. Do vesnice jsme trefili bez problémů, ale vzhledem k absenci značení bylo nalezení hradu mírně adrenalinová záležitost. Vyřešily to až turistické cedule. Parkování pod hradem byl mírně řečeno masakr. Malé parkoviště a hodně aut. Nakonec všechno dobře dopadlo a tak hurá na hrad. Tady následoval masakr číslo dvě. Úzká schodiště skýtala doslova mraveniště lidí. To nás dokonale odradilo od návštěvy a tak zvítězil jakýsi okruh kolem vesnice.

Jelikož jsme pomalu celý den nejedli, přišla vhod zahradní restaurace, tedy spíš kiosek, dokonce s domácími zákusky. Dál po cestě nás přivítalo letní divadlo, toho času bez herců, čehož využívala bezezbytku děcka k různému pobíhání. Čas nebezpečně pokročil a bylo třeba se vrátit k autu na parkoviště. Přemýšleli jsme také o ubytování, pro dnešní noc nejspíš v kempu u Radvaneckého rybníka. To také vyšlo a za chvíli jsme stavěli stan. Kemp byl o dost menší než na Máchově jezeře, ale i tak lidí bylo jako much. Chvíli jsme si po náročném dni odpočinuli na pláži a při koupání. Večer následovala ještě procházka kolem rybníka a jelikož jsme byli docela utahaní, šlo se brzo na kutě. Ukázalo se, že výběr místa pro nocleh nebyl z nejšťastnějších, jelikož hned vedle nás stanovala partička přiopilých adolescentů. Naštěstí je kolem půlnoci alkohol patrně přemohl a byl klid. V noci poměrně vydatně pršelo, naštěstí Janin stan vydržel, jen zipem trochu nateklo.

Jako na potvoru bylo další den opět hnusně. Sbalili jsme, věci dali do auta a chtěli si konečně projít celý okruh. Nebylo nám shůry dáno. Stihli jsme akorát Samuelovu jeskyni a při cestě zpátky z kopce začalo opět krápat. Skončili jsme v tom samém kiosku, jako včera a asi hodinu čekali na konec deště. Ten se nedostavil, a tak když začalo pršet o něco méně, jsme vyrazili k autu. Jelikož to bylo přes celou vesnici, dost jsme promokli. Tím pádem nebylo co řešit, jelo se domů. Samozřejmě, doma nebylo po dešti ani památky, holt někdy se nedaří, ale i na tu bídu to šlo.

Odkazy na mapy:
Jiřetín pod Jedlovou
Sloup v Čechách

Lužické hory a Sloup

Mělnická Jizerská 50, 2010

2010-06-24T09:24:00.002+02:00

Minulou sobotu u nás proběhlo, jak je to už tradicí, zápolení na běžkách. Co na tom, že je léto, na trati se objevily jak laviny, tak i sníh :-)

O co vlastně v téhle recesi jde? Stručně řečeno, běží se po náměští na běžkách a na trati číhá na závodníky několik záludnotí. Jednak v každém kole účastník vypije jedno pivko, potom se potřebuje dostat skrz lavinu a nakonec se trefit tenisákem sněhulákovi do tlamy. Hodnotí se nejen vítězství, ale také nejlepší kostým. Pordobnosti i se zvěčněnými minulými ročníky jsou k vidění na domovských stránkách závodu.

Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale když máte za sebou rozběhy a v každém několik kol, tak už to taková sranda není :-)

Ze své přirozené lenosti a ostychu jsem se nezůčastnil a jal se závody zvěčnit digitální technikou do podoby jedniček a nul. Byla to mé první reportážní snažení, tak buďte shovívaví.

Mělnická Jizerská 50, 2010

Víkend na Rýžovišti a zámek Hrubý Rohozec

2010-06-20T21:58:00.004+02:00

Minulý týden jsme s mou drahou polovičkou strávili na škodovácké chatě v Krkonoších na Rýžovišti a těšili se, že se po delší době podíváme někam do hor, byť Českých. Vzal jsem s sebou i zrcadlovku a tak se můžete podívat jak se co povedlo, nebo nepovedlo :-)

Páteční cesta od nás do Mladé Boleslavi spočívala v mnoho kilometrové objížďce přes Katusice. Po úzkých okresních silnicích nám to zabralo více než hodinu. Naštěstí z Boleslavi už se jelo bez problémů, jen v Železném Brodě byl, tak jako i lodi jarmark, kterým procházela hlavní silnice, ale nic tragického.

Po zaparkování nás čekal výšlap s batohama přes lesík na chatu, která je uprostřed sjezdovky. Přijeli jsme, také díky objížďce mezi posledními a tak už na nás čekal naražený sud pivka. Po večeři a lehké večerní zábavě nás čekal sobotní výlet.

Ten začal chvíli po snídani, před níž jsem se prošel jen tak s foťákem po staré sjezdovce, ve snaze udělat pár snímků Čertovy hory. Jestli se to povedlo, posuďte sami. Při rozhodování co všechno povlečeme s sebou vznikl problém s malým místem v batohu. Nakonec bylo potřeba PETku s vodou vzít do ruky. Poučení pro příště, vzít si s sebou dva batohy, pro každého jeden :-D Měl jsem velkou radost z toho, jak jde provléknout skrz vrchní poutko batohu fotografický stativ a dokonce se tak dá chodit.

Začátek tůry byl u Sporthotelu, kde pro nás začínala žlutá turistická, a to pěkně z čerstva do pořádného kopce směrem na Studenov. Z něj naše kroky mířily už z kopečka stále po žluté, přes vleky z Rokytnice k rozcestníku Liščí díra. Pod ní jsme opustili žlutou na silničce do Vilémova s cílem zkrácení cesty. To už se o slovo hlásil hlad a jako na zavolanou se u hlavní silnice kolem Jizery, na kterou jsme se napojili objevila penzion s otevřenou hospůdkou s názvem Tereza.

Z naší strany nedošlo k zaváhání a za chvíli jsme usedli ve venkovním posezení. Lidí tam moc nebylo, prostě venkovská idylka, to ale brzy skončilo. Po občerstvení, kdy jsem si dal pivko, Jana kofolu a kávu u níž nenašla jak cukr, tak ani mléko jsme zatoužili po něčem k snědku. Číšník nám nabídl také dobroty na grilu. Jana si dala grilované brambory, já krkovici. Co čert nechtěl, mě přinesl jídlo za chvíli, ale na mou polovičku nějak zapomínal. Až za urgenci a jeho nechápavou otázku, cože to vlastně bylo se jal připravovat zmíněné brambory. Do toho pustil do reproduktorů úžasně depresivního Hapku, to asi aby nám spříjemnil u nich strávené chvíle. Na mou otázku ohledně nešťastného výběru hudby číšník odpověděl "To je Hapka, dobrá deprese co?" Neřekl bych že jsme mu nějak překáželi, spíš nás tak nějak nepotřeboval k životu. Jidlo bylo naproti tomu opravdu dobré. Z té hospůdky nám zbyly hodně rozoruplné pocity.

Po odpočinku, nikoli nervovém jsme překročili Jizeru a směřovali k obci Havírna, kde bylo našim cílem se napojit na modrou turistickou značku. Marně jsem doufal, že svlažíme své unavené nohy v řece. Ta byla hluboko pod námi a většinu cesty jsme jí ani neviděli, spíš slyšeli. Zato luxusní cesta vedla skoro pořád po rovině a lesem, kde byl příjemný chládek.

Vyšli jsme z lesa na most v místech, kde se Mumlava vlévá do Jizery. Poblíž, u křižovatky a benzínové pumpy byla resturace. Byl čal na odpočinek a kofolu. Sympatická a výřečná paní co nás obsluhovala nám poradila zkratku na rýžoviště přes les. Trochu jsem se zdráhal jí poslechnout, ale nakonec se ukázalo, že měla pravdu.

Do Harrachova jsme se dostali kolem skokanských můstků a nezbylo nám nic jiného, než ho téměř celý projít. Po příchodu na chatu nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě cedule o nutnosti přeparkování, asi zabíráme parkovací místo hotelu pod námi. Loni s tím nebyl problém, letos ano. Během přeparkování jsme zjistil prázdné kolo u auta. To mi přišlo divné už z toho důvodu, že po příjezdu na hory byly všechny kola v pořádku. Naštěstí měl kamarád malý kompresor do auta a tak bylo kolo a pro všechny případy i rezerva nafouknuty. Kolo nesyčelo a tak jsem tomu dal čas do rána. Pokud bude prázdné, tak jsem na něco vjel. Druhý den, hned po probuzení byla má první cesta k autu. Kolo bylo pořád nafouknuté, takže nám nějaký šikula z hotelu vypustil kolo. To mě dost namíchlo, jen jsem se uklidňoval myšlenkou, že to naštěstí neudělal nožem, nebo hřebíkem. Ale i tak je to sviňárna.

Na neděli bylo v plánu se ještě někam mrknout, třeba na nějaký hrad nebo zámek. Ideálně kam se nemusí dlouho trmácet pěšky. Přece jen včerejší tůra zanechala na nás stopy :-D Nakonec zvítězil zámek Hrubý Rohozec. Jak už to na zámcích v poslední době bývá, přivítalo nás lešení, naštěstí ne na vlastním zámku. Trochu nás překvapily dva prohlídkové okruhy na tak malém zámku. Zvolili jsme pouze jeden, ale i ten stál za to. Je to státní zámek a interiéry se snaží udělat dobové a myslím, že se jim to daří. Za zmínku stojí dlouhodobá soudní pře státu s bývalými vlastníky.

K domovu byla vybraná cesta směrem na Českou Lípu a přes Dubou a Liběchov se vrátili domů. Ještě jsme si v Tupadlech dali pozdní obět v Motelu Kryštov.

Rýžoviště

Hrubý Rohozec

Zámek Ploskovice

2010-04-03T21:15:00.005+02:00

První dubnovou sobotu jsme se podívali na Ploskovický zámek. Samotný nápad vznikl úplnou náhodou, někde na internetu byla o něm zmínka. Do Ploskovic to nemáme moc daleko a autem je tam člověk za chvíli.

Parkování je rovnou u zámecké brány a ani po nás nechtěli žádné výpalné za parkování. Venku byl docela zimňour a trochu větrno. I slunce se schovávalo jak mohlo. Naše kroky zamířili přes park rovnou na zámek k pokladně. Prohlídka začínala za chvíli a tak zbyl čas na vyfocení všudypřítomných pávů. Zámek byl zčásti obsypaný lešením a od brány působil zanedbaným dojmem, ale jak se později ukázalo vevnitř byl opravený.

Docela komické bylo zjištění, že na prohlídce je kromě nás už jen jeden starší manželský pár. Alespoň to bylo takové komorní, žádná tlačenice. Sympatická průvodkyně se sice hned na začátku málem natáhla na schodech, ale jinak prohlídka probíhala bez dalších nehod.

Jako zpestření byla v posledním patře galerie jak obrazů, především krajinek a portrétů ze zámeckého okolí, které se mi mimochodem hodně líbily, tak i fotografií a nejrůznějších podivuhodných skulptur (výstižnější slovo mě nenapadlo) které mě zas až tak nezaujaly.

Třešnička na dortu byla návštěva umělých vodních jeskyní pod zámkem zvaných "Grotty". Sice je z nich přístupná jen malá část, ale i ta stojí za prohlédnutí.

Na zámku se také konal jakýsi velikonoční jarmark se všemožnými ozdobami, malovanými vajíčky, pomlázkami, perníky a podobně.

Štěstí nám přálo a po prohlídce se zprvu nesměle ukázalo slunce a dokonce začalo být docela hezky. Neodolal jsem a pořídil pár fotek. Cestou zpátky jsme se ještě stavili v nedalekých Litoměřicích a skončili na náměstí v jedné z cukráren u kostela.

Myslím že se výlet povedl a nakonec i počasí si dalo říct takže můžu zámek v Ploskovicích doporučit na strávení příjemného odpoledne. Na konec řidávám webové stránky zámku.

Ploskovice zámek